V druhé polovině 15. století se na scéně dějin objevují zcela nové postavy. Páni z Kunovic, které čeká mohutný vzestup, sláva, bohatství a velký vliv. Prvním z nich je Ctibor Albrecht z Kunovic a též z Ostroha, který je ostrožským pánem jmenován roku 1437. Pozornost si však zaslouží někdo jiný - Jan z Kunovic.

Muž katolické víry, syn Duchka z Bydžova, který vlastně nijak nevynikal. Podle historických pramenů to byl člověk nízký, nevýznamného původu, který však měl však mocného švagra, biskupa Jana Filipce. Ten svůj vliv uplatnil například tím, že se postaral o to, aby uherský král Matyáš Korvín dal Duchkovi kunovický statek.

Jan měl štěstí hned od začátku, byť mu brzy otec zemřel a správu kunovického panství převzal jeho strýc, biskup Jan Filipec. Tento církevní hodnostář a diplomat dokázal Janovo jmění během pouhých pěti let ztrojnásobit, mimo jiné i přikupováním nových statků, jako například Uherského Ostroha. Mezitím Jan získával vzdělání v Olomouci, Lipsku a italské Boloni. A v roce 1496 se ujal správy svých panství sám.

(Není mi ale jasné, proč tady kupuje (1508 či 1509) ještě jednou Ostroh, tentokrát se ale už mluví o hradu Uherský Ostroh s panstvím (Uherský Ostroh, Milokošť, Ostrožská Lhota, Blatnice, Blatnička). Každopádně je na dnešní poměry boháčem, vlastní 21 obcí v trojúhelníku mezi Ostrohem, Brodem a Stráním. Nakupuje dál a stává se sedmým největším šlechtickým magnátem na Moravě.

Dokonce proniká až do uzavřené kasty panských rodů v zemi. V roce 1515 je přijat do pánského stavu, propracovává se až k vysokým hodnostem v zemské správě, stává se nejvyšším komorníkem a potom na dlouho, až do své smrti zemským podkomořím. Byl také jmenován členem komise, která měla zlepšit zemské soudnictví, jako důvěryhodného vyjednavače ho král poslal do Prahy urovnat spory mezi tamními měšťany (1535). Při sbírání vojska proti Turkům dokonce Jan dohlížel na území mezi Břeclaví a Kroměříží (1529). Umírá jako bohatý a vážený muž v roce 1545, pochovaný je v Uherském Ostrohu.

Za zmínku stojí ještě jeho syn Jetřich, který se stal nástupcem svého otce Jana a určitě mu nedělal ostudu. V bohatství i slávě šel ve stopách svého otce a dokonce stejně jako on byl jmenován podkomořím markrabství moravského. Sídlil sice v Uherském Brodě, ale vybudoval tři renesanční sídla - v Louce, Hluku a Ostrohu, tamní hrad přetvořil v reprezentativní residenci renesančního velmože.

Jenže historie má i svá temná období, která zasáhla tragicky do života Pánů z Kunovic, stejně jako do mnoha jiných českých a moravských rodů. Tehdejší temné období se jmenovalo Bílá Hora. V roce 1620, v měsíci listopadu, dochází právě tady k bitvě, v níž vítězí Habsburkové a získávají nad celou zemí absolutní kontrolu.

Ostrožské panství, stejně jako další nepředstavitelně obrovské majetky po celé zemi jsou konfiskovány Ferdinandem II., který je rozděluje ve velkém svým stoupencům. V říjnu 1622 tak připadá ostrožské panství knížeti Gundakerovi z Lichtenštejna. Řekněme si pro přesnost, co všechno získává: zámek Uherský Ostroh s hradem, městem a předměstím, městečka Kunovice, Hluk, Nivnici a Hroznovou Lhotu, zámky v Kunovicích a Hluku, tvrz v Louce a 21 vesnic. Včetně Ostrožské Lhoty. Pro historiky poté nastává svým způsobem „snadná doba“. Lichtenštejnové zůstávají vlastníky dlouhá staletí.

Jak vlastně k "přesunu" takového majetku došlo? Stačila jediná Ferdinandova listina z 25. června 1625. "My, Ferdinand II., z boží milosti volený římský císař, pro všechny časy rozmnožitel říše, uherský, český král.....prodávati ráčím podle podle pořádku a obyčeje dědičného markrabství naše moravského....Vše to jsme prodali a moci listu prodávati ráčíme osvícenému Gundakarovi knížeti z Lichtenštejna za jistou sumu peněz, kteráž nám zcela do komory naší dvorské proplacena jest..." Jaká to byla "jistá suma peněz"? Na rozdíl od dnešních časů neměli v té době daňoví poplatníci" na takovou informaci právo. My ji ovšem známe. Kolik tedy Gundakar zaplatil? 650 000 zlatých.

Kníže Gundakar nebyl postavou nezajímavou, ale všimněme si spíše jeho bratra Karla, knížete z Lichtejštejna. Ten totiž stál za jedním z nejčernějších dnů české historie. Byl soudcem odbojných stavů moravských a českých, který poslal na šibenici Staroměstského náměstí v Praze sedmadvacet ctihodných českých pánů.

A co se stalo s nezapomenutelnými pány z Kunovic? Co se stalo s posledním z nich, evangelíkem Janem Bernardem, který udělal z ostrožského panství těsně před Bílou Horou jedno z největších panství v zemi a v roce 1619 byl dokonce zvolen moravskou šlechtou do čela zemské správy jako zemský hejtman?

Aby si zachránil alespoň holý život, neuposlechl výzvu kardinála Ditrichštena z července 1622,aby se do měsíce dostavil do Brna k soudu. Utekl za hranice, čímž se vyhnul rozsudku, který jej v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti a ke ztrátě veškerého majetku. Utekl jako statisíce dalších Čechů a Moravanů. Stejně jako například Jan Amos Komenský, který se také narodil na jihovýchodě Moravy. Jan Bernard se i s ženou zastavili v německém městě Stade nedaleko Hamburku. Poté už o nich existovalo pramálo zpráv, jedna z nemnoha je ukryta ve větě z roku 1626, kterou ručně napsal písař českého zemského soudu. Ta věta je psána se vší nenávistí, kterou si ti, kteří museli opustit svou rodnou zemi, nezasloužili: „Umřel Jan Bernard z Kunovic bez poctivosti a jeho jméno jest posavad na šibenici“. 

Kníže Lichtenštejn si poté postěžoval německy, když jako nový vládce vydal následující listinu: "On totiž kníže při koupi velkostatku uherskoostrožského následkem pustošení sednihradského knížete Bethlena Gabora nalezl je zcela zkažené, všechno obyvatelstvo buďto uprchlo anebo ožabračeno bylo a proto se také farář pro nedostatek výživy vzdálil, načež s konsistoriálním povolením vícero far, zejména i faru blatnickou a uherskoostrožskou sloučil. Od obnovení pokoje se počet obyvatelů a příjmy faráře zvětšily, avšak dosavadní duchovenstvo nestačilo pro správu duchovní a sotva bude moci potlačitit kacířství ve vesnicích tohoto panství do Veselí přifařených do roku 1653."

Přeloženo do ještě srozumitelnější řeči, Lichtejnštejnové se všude snažili o takzvanou protireformaci, tedy obrácení našich předků z Jednoty bratrské na římskokatolickou. Mnozí lidé se nechtěli svého vyznání zříci a raději utekli, jiní se vrátili ke katolictví. Římskokatolická víra se vrátila i do blatnického kostela, kam od roku 1655 začali docházet Lhoťané.