Seděla naproti mně. Byla hezká. Uměla několik jazyků. Byla bezprostřední. Milá. Vstřícná. Sebevědomá. Nepochybující. Schopná. Studující. A zkoušela povolání novináře. Povídala, že vlastně ani neví, proč zrovna novinařinu. Mohla bych dělat spoustu jiných věcí. Říkala. Třeba v reklamní agentuře. Hlavně, abych měla svobodu. Pokračovala. Určitě se neztratí! Chtěl jsem jí odpovědět. Ale nemohl jsem. Neumím jazyky. Nejsem sebevědomý. Nemám vysokou školu. Co bych jí povídal? Že jsem byl kdysi před léty nejšťastnějším člověkem (s mnohými dalšími) na světě? Že jsem měl pocit, že právě teď musím psát a psát a psát? Že bych bez novinařiny nemohl žít? Že novinařina je můj život? Že novinařina může být službou vlasti? Že si s ní spojuji všechny ctnosti života lidského? Že bych nikdy – ale opravdu nikdy- nemohl do žádné reklamky jít? Jé jé, ta by se smála….

RB