Horňácké ženy. Nebo tedy alespoň většina je z Horňácka. Fotil jsem je na Horňáckých slavnostech. Moc o nich nevím. Většinu neznám a ani jsem se bohužel nestačil dát s nimi do řeči, ty, které tak trošku znám, mám rád. Některé zpívají ve Sborečku žen z Lipova, další hraje v Cimbálové muzice Miroslava Minkse, jiné také vystupují při zpěvu či hraní.

Jednu - omlouvám se - tu "nejstarší", jsem potkal loni náhodně ve Velké při fašanku. Věnovala se své vnučce takovým způsobem, že jsem měl v očích slzy. Když hrála cimbálovka, ona s ní tančila, šeptala jí slova písničky, držela ji s láskou na klíně. Tak nějak si představuju předávání dědictví z generaci na generaci. Právě její dům je místem, kde chodí muzikanti (i hosté odjinud) nejraději, u ní v domě můžete zažít ještě skutečné poslední ozvěny dávného Horňácka.

Když takto přemýšlím nad ženami na Horňácku (a to spíše nad těmi "moderními", které na fotkách nejsou), vzpomenu si vždycky na slova, která jsem letos slyšel při jednom pořadu na Horňáckých slavnostech. "Horňácká žena měla tak široků sukňu, aby za ňu schovala všecky mužovy hříchy," zněla přibližně ta věta.

Trošku jsem se usmál, už když jsem ji uslyšel poprvé. To by dnes ženské spustily! Co by měla chudina ženská schovávat mužovy hříchy?! Proč by to dělala?! Kvůli chlapovi?!

Dnes už by s takovou větou těžko někdo uspěl. Ženy na Horňácku, celém Slovácku, ale i jinde jsou úplně jiné. Hříchy mužů mnohdy neschovávají ani nepromíjí, spíše od mužů utíkají, s dětmi i bez dětí, rozbíjejí rodiny, zamilovávají se, rozvádějí se, hledají si nové muže a spojují s nimi nové naděje. Dělají to samé, co muži.

Ženy ny Horňácku už prostě široké sukně nenosí. Skoro bych dodal - spíše krátké a hodně odvážné. Možná právě proto má ale dnes smysl vzpomínat a velebit ženy se širokými sukněmi.

RB