Omlouvám se, omlouvám, ale rád bych ctěnnému čtenáři nabídl kousíček z knihy Píseň o lítosti mého oblíbeného spisovatele Viktora Fischla. Mám tuto pasáž už léta nesmírně rád ...



„Nikdy nebudeme vědět. Nikdo nikdy nebude vědět,“ říká v knize starý Filip mladému Jakubovi, který přestává v Boha věřit. A starý pán pokračuje: „Jsme ubozí, Jakube. Bože, jak jsme ubozí. Všichni, všichni jsme tu ubozí, protože nikdy nebudeme vědět. Jsme jako děti v tmě. Jako děti v hustém lese. Proto, snad jen proto, Jakube, musíme být dobří. Musíme být k  sobě dobří,“ promlouvá k Jakubovi.



„Musíme se vést ve tmě za ruce, abychom aspoň jeden druhého neztratili. Říká se, že se máme milovat, Jakube. Máme, pravda, máme. Ale hlavně musíme být plni lítosti k druhým, k těm, kteří jsou stejně ubozí, a snad ještě více než my. Láska, Jakube, někdy vyprchá. Ne vždycky, ale často, často vyprchá. Ale lítost, lítost v nás musí zůstat. Na každém kroku, Jakube, si to musíme říkat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je dost lítosti, ublíží raději sobě. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne.“