Nedělní ráno bylo ještě studené, ale říkal jsem si, že se vyrazím podívat za farářem Sváťou Karáskem (ano i poslancem, což ale není podstatné). Tentokrát ovšem ne do kostela U Salvátora, nedaleko Staroměstského náměstí, ale zcela jinde. Do pro mě zcela neznámého prostředí benešovského okresu, do vesničky s názvem Senohrdy. „Občas tam sloužím, neměli tam faráře a tak mě požádali o výpomoc,“ oznamoval mi před časem při povídání v kuloárech sněmovny Karásek.

Jenže při mých orientačních schopnostech nebyla cesta tak jednoduchá, místo do Senohrb jsem zamířil do….Senohrab. Zdánlivě stejný název znamenalo rozdíl mnoha kilometrů. Litoval jsem jich, ale zároveň jsem byl nadšený krásou vesnic, které jsem projížděl (a navíc jsem zjistil, že v Ondřejově mají mlýn s výborným programem, v sobotu tady vystupoval Ivan Medek, velmi rád ho poslouchám, v poslední době hlavně na Rádiu Classic…)

No, do pravých Senohrb jsem dorazil s velkým zpožděním, ale Svatopluka Karáska jsem tady přece jen našel. Byl to zvláštní pohled. Zrovna stál na kazatelně malého kostelíku, v civilních šatech, měl na sobě kvádro, na které se zachytávaly jeho dlouhé, šedivé vlasy. V dřevěných lavicích poposedávalo sotva dvacet lidí, které hřála velká kamna, u kterých ležela hromada obrovitých dřevěných polínek. Když byste vyšli ven, viděli byste kolem kostelíka starodávnou, kamennou zídku, zahrádku a několik stromů. Toto je tedy ono společenství lidí, za kterým se Karásek z Prahy vydává. „Přijeďte zase 15. května, budeme mít i společný oběd a  potom pojedu zazpívat do nedaleké vesnice, abych jim pomohl se sbírkou na opravu tamní věže,“ říká Karásek po mši, kdy si spěchá dát cigárko.

Kdy jsem ho poprvé poslouchal? Už je to několik let, to byl farářem U Salvátora, kam dokázal týden co týden přitáhnout velké množství lidí, často mladých, kteří s  pánbíčkem nechtěli mít nic společného. Bylo to pořádné překvápko. Zvyklý na faráře, kteří v každé druhé větě mluvili o pozemském životě a smrti, jsem najednou slyšel chlapíka, který mluvil o Čečencích, trpících pod ruským útlakem, o nespravedlivě vězněných, o nezbytnosti porozumění mezi všemi církvemi i pyšnosti a nadřazenosti mnohých věřících. To vše navíc jazykem zcela obyčejným a srozumitelným, prokládaným humorem a ironií k sobě samému.

Bude-li to znít příliš vážně, omlouvám se, ale myslím si, že on dokázal vzít Boha z nebe a ukázat, že může žít mezi námi, třeba v ušmudlaných šatech s  nepříliš slušným slovníkem, chybující a kolísající, ale s velkou láskou ke všem lidem, zejména těm méně úspěšným, postiženým, trpícím....