...Vlastně ani nevím, proč se pouštím po měsících do pokračování tohoto prapodivného deníku...Chci tady psát tak nějak nepozorovaně, aniž bych na to nějak upozorňoval v "šuplíčku" aktualizace, kde se jinak zmiňuji o sebemenší změně na těchto internetových stránkách. Chci tedy pokračovat nezporovaně, ale cosi mě nutí nebýt úplně soukromý a lézt se svými zápisky sem na internet, do veřejného prostoru, kde jakákoliv intimita vyvolává spíše úšklebek, posměch a zatracení...Myslím, že nejdůležitější je na něco takového nemyslet, nerozptylovat se tím, jít si po vlastní cestě...

...Čtvrtá hodina ranní bývá mou hodinou, probudí mě nějaké sny a už nemůžu spát. Někdy to bývá druhá, třetí, ale se čtvrtou si rozumím nejlépe...Většinou si pustím televizi, na Nově a Primě bývají blbosti, stupidní kriminálky, takže rychle přepínám na ČT 1 nebo dvojku. A pozoruju nádherné pořady, často dokumentární. Vlastně televizi nejraději sleduju nad ránem, dokážu ji vnímat lépe, než kdykoliv jindy, najednou to není pouhá kulisa...Dnes běžel krásný dokument o Josefu Kainarovi...

..Večer bych takový dokument sledovat nedokázal. Z redakce přicházím obvykle kolem deváté večer, padnu do křesla a nejsem schopen příliš komunikace, natož citlivějšího vnímání, v hlavě ještě doznávají stopy odcházejícího dne... Včera tomu nebylo jinak, brzy ráno angličtina, potom porada v redakci a psaní. Potřebuji pracovat na tématu rodin v roce 1989 a nyní, ale musím se pustit do článku o spekulacích s pozemky na Pozemkovém fondu...Začíná klasická denní nervozita, kdy jsem nespokojený, otravný, nemluvný a naštvaný, dokud nemám alespoň trošku zajímavější informaci...Snad by mohl něco nového říci ministr zemědělství, ale ten je tentokrát ještě nepříjemnější než kdykoliv dříve, všechny otázky odbývá nepoužitelnými a nezajímavými odpověďmi...Trocha radosti přichází až pozdě odpoledne v podobě nenápadného úředníčka, na kterém si nejvíce prohlížím jeho podivnou kombinaci košile a kravaty..."Byl jsem u těchto spekulací, ale sám jsem se na nich nepodílel," tvrdí a já po celou dobu přemýšlím, jestli mu věřit nebo ho poslat ke všem čertům...Mám pocit, že je psychicky na dně, ochotně se rozpovídá a nezdá se, že neexistuje nic, na co by dnes nechtěl upřímně odpovědět...Uzávěrka se blíží, rychle sehnat názor těch, kteří se podle něj na spekulacích podíleli, pokecat s editory, jak články, které budou dva, dát do novin, a honem psát...A ráno odznova...Končím po osmé a snad už potisící povídám o tom, jak toto zpropadené a zároveń úžasné řemeslo položím, skončím, přestanu do novin psát a odstěhuji se na Moravu, kde budu chodit ve čtyři odpoledne hrát tenis....Mohl jsem si myslet, že vzbudím spíše úsměvy. "Radku, co tě znám, tak o tomto mluvíš," reaguje kolega. No, je pravda, že mě zná docela dlouho...Ale stejně to udělám, protože toto není normální život!

Když přijdu domů, Aničku už spí, měl bych se pustit do tisíci restů, které mám, ale jaksi nemám sílu. Ančí se probouzí, bereme si ji s Dančou k sobě...Je rozespalá, velkýma kukadlama nás pozoruje, když uslyší slova, otáčí se za nimi a vypadá, jakoby je chtěla rozlušit... Už sedm měsíců vím, že mezi nebem a zemí neexistuje nic kouzelnějšího, cennějšího a tajemnějšího než je malý človíček....