Dívám se po probuzení na to naše malé mrně, které kope nožičkami, pobrukuje si a  ještě ke všemu se zdá, že se i usmívá. Že by se mi po společném nočním bdění posmívalo? Dobře ti tak, těšil ses na mě, tak mě tady máš, říká si asi. A asi vůbec nechápe, proč v duchu nadávám, hrozně spěchám, omlouvám se šéfovi, že nejsem v práci a nevěřícně hledím na hodinky... Je na nich několik minut po desáté ráno...Nebo spíš dopoledne…