Čtvrteční den končí pořádným fofrem. Po desáté večer ujíždím z Úřadu vlády co nejrychleji do redakce, abych ještě dostal alespoň na pražské vydání informace z posledního dění. Je to neuvěřitelné! Mnohokrát jsem si při psaní o politice říkal, že politici nás pořádně zaskočí a zvolí řešení, které naprosto nikdo nečeká. A ukázalo se to i tentokrát!

Téměř jistá dohoda koaličních stran ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody je mrtvá. Když sedím na studených schodech před vládou a čekám s houfem dalších novinářů než zástupci koalice definitivně potvrdí krach dohody, vzpomenu si na dobu před více jak deseti lety.

Tehdy byla podobná zima i noc, já jsem utíkal v dešti od brněnské vily Tugendhat do redakce Rovnosti, kde jsem pracoval, a nemohl se pořád vyrovnat s tím, co jsem právě slyšel. Tehdejší předsedové české (Klaus) a slovenské (Mečiar) vlády se právě definitivně dohodli na rozdělení Československa. Společný stát přestával existovat!

Ve srovnání s minulostí se tentokrát vlastně nic nestalo. Vlastně nejvíce ze všeho mě fascinovalo to napětí a emoce, které bylo možné sledovat ve tvářích aktérů této krize. Koho by také ještě kromě novinářů vzrušovalo toto divadlo, které koalice předvádí už příliš dlouho? A kdo by na něj ještě myslel při popůlnočním, už pátečním usínání?