Prý se člověk nemůže vrátit dvakrát do stejné řeky...Jenže je úterý a já teď sedím na chodbě před poslaneckým klubem sociální demokracie ve sněmovně stejně jako ve čtvrtek. A všechno je tak podobné. Nekonečné čekání, tisíce spekulací i hlavní bod programu – hledání nového premiéra a jeho vlády. A také z minulého týdne platící zákaz nepřibližovat se ke dveřím, za nimiž se jedná.
„Kolego, že se nestydíte, nechcete hrníček?“ uhodí jeden z poslanců na človíčka, který měl doslova přilepené ucho na dveřích. Poslanec ovšem neví, že to je jen chudák kameraman, který byl čekáním tak znaven, že si hlavu opřel právě o  dveře a spal…Nechtějte být v kůži těch, kteří „pouze“ obsluhují kameru či mikrofony a musí si protrpět čekání v tomto prostředí, které upřímně nenávidí.

Ospalé tempo střídají chvíle hektické, nervózní, stresující. Během dne běháme po sněmovně, pídíme se, kde jedná trojka Gross-Kalousek-Němec, dotíráme na politiky, aby alespoň něco prozradili a pokorně i nepokorně snášíme jejich evidentní snahu nám nic neříct nebo nás tahat za nos.

Nic z toho čtenáři druhý den v novinách nenajdeš. Záznamy řady hovorů, emotivních okamžiků či radostných výkřiků nad vyšťouranou informací. Nenajdeš tam ani nic o chvílích, kdy se snažíme za každou cenu zjistit výsledky jednání během vteřin, které uplynou od skončení těchto jednání a začátkem tiskové konference, kde jsou výsledky oznámeny. Ano, premiérem bude Paroubek, ten chlapík, kterého si pamatuji ještě ze svého dávného psaní o pražském magistrátu, jak sedí v prvotřídním obleku, posazený do luxusního koženého křesla s doutníčky na stole. Socialistický kapitalista.

Mnohé milý čtenáři v novinách skutečně nenajdeš. Jen jeden dva článečky o několika řádcích. A já tě budu chápat, když se mě zeptáš – do prdele, co si celý včerejší den vlastně dělal?