To byl tedy víkend! Odjel jsem sice z Prahy na Slovácko jen asi na čtyřicet hodin, ale jako obvykle jsem se toho snažil stihnout co nejvíce. Jak by také ne, když Anička s Danou zůstaly tentokrát doma (tedy v našem dočasném azylu)!

Mohl jsem se rozjet jako ve svém „mládí“. Začínal jsem v sobotu v šest ráno na horňáckém kosení a končil v neděli v osm večer na lhotském stadionu, kde fotbalisté slavili postup do vyšší soutěže. Doma jsem se zastavil jen na půl hodinky, se spánkem jsem to také nijak nepřeháněl. Stejně ho považuju za zbytečný…

Zbytečné je také popisování jízdní trasy, různých setkání či focení, není to podstatné a vlastně to ani nemá žádný smysl. Téměř o ničem to nesvědčí, dokonce je to možná na škodu, protože člověk si ve spěchu nepovšimne věcí, u kterých by se jinak zastavil na co nejdéle.

Co mě však neustále fascinuje, jsou lidé, které člověk na svých cestách potkává. Chvilku trvá, než se jim dostanete „pod kůži“, pokud se to ale podaří a oni se otevřou, musíte jen žasnout. A je jedno, kde člověk tyto lidi potká. Ať je to v Malé Vrbce při zpívání a kosení, na Antonínku, když si povídáte se starými lidmi nebo třeba sedíte v hospodě s nešťastníkem, který vás prosí alespoň o pár korun.

Vždyť já vlastně začal dělat novinařinu částečně i ze sobeckých důvodů, protože právě novinařina mi umožňovala a umožňuje s lidmi se potkávat a naslouchat jim (a nebýt tím, kdo musí mluvit a být středem pozornosti). Dodnes vzpomínám na dobu, kdy jsem chodil v Brně na soudy a měl úžasnou možnost poslouchat hodiny a dny povídání všech těch různorodých soudních postaviček. To byly životy! Pády, prohry, smůly, zaváhání, chůze po uzoučkém laně, kde stačilo málo a člověk mohl být vítězem života nebo naopak jeho psancem. Nad tím vším jsem přemýšlel, když jsem poslouchal při noční nedělní jízdě z Moravy do Prahy Hradišťan, Dušana Holého či Martina Hrbáče.

A Radku, nemyslíš si, že je ztráta času s některýma lidma mluvit?, dostal jsem hned druhý den v Praze otázku. Néééééééééééééééééééééééééééééé!!!!! Protestoval jsem. I tomu poslednímu a nejvíce zbědovanému má smysl naslouchat.

Hurá, je první letní den!!!