Ty pražská ulice! Snad podesáté objíždím dlouhý blok domů kolem nemocnice U Apolináře a nemůžu najít jediné volné místo na parkování. Když už se zdá, že někdo přece jen odjíždí, brzy poznám, že se třeba vrátil do auto pouze pro věci nebo že vlastně parkuje, protože než já celý okruh objel, stačilo jedno auto vyjet a další ho nahradilo.

Blíží se devátá, kdy má začít schůze sněmovny, ale vypadá to, že já dopoledne strávím kroužením s plechovým miláčkem, jak by auto nazval novinářský nýmand. Jenže nic jiného mi nezbývá, Danu dnes pouští z nemocnice a já jí slíbil, že budete mít auto před nemocnicí. Původně jsem jí slíbil, že jí odvezu, musí ještě ležet a hodně se šetřit, jenže za deset let už si zvykla. Myslím, že žije osud mnoha partnerek novinářů, většinou osamocena čeká doma až se po osmé, deváté či desáté večer zjevím doma. Unavený, vyřízený, nemluvný, v hlavě si ještě přehrávající dopsaný článek. Kolem egoismu a ambicióznosti v nás novinářích často je….

Zázrak! Jedno místečko je přece jen volné, zpátečka, zaparkování a sprint na tramvaj, možná ještě začátek stihnu. V tramvaji přemýšlím nad tím, co vlastně chci zjistit, jaké otázky přesně položit a komu. Šéfovské zadání je jasné: sociální demokracie dva roky po těžké prohře, kdy její prezidentských kandidát Miloš Zeman odešel potupen z voleb.

Trošku cítím náskok, protože ve čtvrtek se mi podařilo s expremiérem Zemanem udělat krátký telefonický rozhovor, i když to byla především věc náhody a štěstí. „Ano, prosím? ozval se ve sluchátku hlas muže, kterému se především novináři naučili říkat důchodce z Vysočiny. „Pane expremiére, velmi se omlouvám, píši článek o vaší prohře v prezidentských volbách a rád bych se zeptal s odstupem času na váš názor,“ vyhrkávám rychle ze sebe a napjatě čekám. Jsou dvě možnosti: buď odpoví že nemá čas či náladu, nebo mi dá šanci alespoň na jednu otázku. Vítězí druhá varianta! Zeptám se tedy, jenže následuje odpověď, kterou boduje spíše on než já. „Pane redaktore, napsal jsem knihu, kde bude pojednání také o prezidentské volbě. Přečtěte si ji.“ Zkouším tedy druhou, třetí otázku a expremiér se přece jen trošku rozmluví. Sice po každé otázce říká, že už to byla poslední odpověď, ale nakonec pár vět pronese. První částečku materiálu, který vyjde v pondělníku, mám!

Do parlamentu dobíhám těsně po deváté, ale jako obvykle poslanci přesně nezačínají. Vytahuji si diktafon, ale nakonec si ho schovávám do kapsy. Ze zkušenosti vím, že poslanci vždycky říkají ty nejzajímavější, nejdůležitější a nejdůvěrnější informace mimo mikrofon.

Když jsem se vlastně poprvé v parlamentu objevil? Bože, už je to sedm let! Praha hledala zpravodaje do Senátu, který právě začínal. Přebýval jsem v té době v Brně, kde jsem od roku 1994 pracoval v krajské pobočce MF DNES. Byli jsme v Brně spokojeni, miloval jsem toto město, i když jsem většinou znal jen redakci, soud a magistrát, tedy místa, odkud jsem psal zpravodajství. Znal jsem ale i Lužánky, sídlo fotbalového mančaftu, který v té době bojoval s vynikajícím fotbalem o první místa tabulky a lákal do hlediště deseti tisíce fanoušků. To byla atmosféra! Obdivoval jsem technicky výborně vybaveného Dostálka, zkušeného a sympatického brankáře Přibyla či mladičkého záložníka Zúbka, který dokázal svou rychlostí vytáhnout míč z obrany do útoku.

Dnes už ani nevím, proč jsem tolik toužil po Praze, zvláště, když Dana měla velmi zajímavé zaměstnání a nad Prahou ani nepřemýšlela. Přesto ale souhlasila s tím, abych Prahu vyzkoušel a po roce se za mnou dokonce odstěhovala a absolvovala se mnou několik podnájmů než jsme našli náš jesenický exil. Za tolik jsem jí vděčný!

Parlamentní kuoláry se plní, poslanci se sešli sice na pouhý jeden den, ale obsazení je silné, snad seženu všechny ty, které potřebuji. Mám rád tento prostor, kde se peče politika, kde lobbyisté s visačkami „návštěva“ se snaží urvat pro sebe co největší výhody a kde se novináři snaží ulovit ty nejskvělejší informace, kterými by druhý den otvírali noviny nebo zahajovali televizní zpravodajství.

V jednom z rohů si něco šeptá ministr vnitra František Bublan s poslancem ČSSD Radimem Turkem. Nemusí mít člověk nataženého ucho, aby věděl, že určitě debatují o zvláštním policejním týmu, který v minulosti vytvořil dnešní premiér Stanislav Gross. Ve čtvrtek jsem seděl na jednání výboru pro obranu a bezpečnost, kde oba sice statečně za Grosse kopa, jenže poslanci ODS, především Ivan Langer se zdařilými úskoky úspěšně bránili. A když jim nakonec pomohl kdysi Grossův hráč Petr Ibl, bylo jasné, že tento zápas politicky nesmírně naivní, ale lidsky velmi sympatický Bublan prokaučoval. Jakoby ještě netušil, že v politice mnohdy vůbec nejde o to, kde je či není pravda, co se skutečně stalo nebo nestalo, vždy rozhoduje šikovnost a prohnanost, jak dostat svého politického rivala do kouta a poté to náležitě prodat u voličů.

Jeden z těch, kteří to ovládají, právě utíká do jednacího sálu. Když Stanislav Gross nechce čelit nepříjemným otázkám, většinou kvapně proběhne kuoláry, případně si dá ještě mobilní telefon k uchu. Jenže, potřebuji po něm alespoň několik slov k Miloši Zemanovi. Nakonec se přece jen zastaví - no jo, vyjadřovat se k Zemanovi mu nedělá takový problém jako vysvětlovat podrobnosti policejního týmu Mlýn nebo svou podivnou půjčku od strýce na své bydlení. K Zemanovi mi tedy něco řekne, ale není to stejně nic moc. Jenže mám být zklamaný? Ovládá-li schopnost mluvit a nic neříci, moje chyba, že jsem nebyl důslednější a šikovnější.

Postupně obcházím poslance ČSSD, někteří přece jen něco zajímavého prohodí, od jiných slyším slova, která jsem v minulosti slyšel všude možně tisíckrát. Je zvláštní, jak obrovské rozdíly mezi jednotlivými poslanci jsou. V jejich schopnosti mluvit, argumentovat, vystupovat na plénu i ve výborech, prezentovat se na veřejnosti, pracovat, prosazovat se…Řada z nich navíc dodnes neumí komunikovat s novináři, vnímá je jako své úhlavní nepřátele a nechápe, že naprosto nejpodstatnější je být s nimi v kontaktu, vysvětlovat jim svá stanoviska a překousnout i to, když něco popletou.

Takový místopředseda vlády a ČSSD Zdeněk Škromach by jim o tom mohl vyprávět. Jakoby hodný strýček i tentokrát postává v kuolárech a dá se do řečí s každým, kdo jej osloví. Chvíli mluví, chvíli poslouchá a neustále se usmívá, i když mu budete říkat, že jeho lavírování s komunisty může být neštěstím pro tuto zemi. Chci po něm, aby mi řekl, zda počítá se Zemanovou podporou přímo na sjezdu, zda je možné, aby Zeman na sjezdu kandidovat na předsedu. A Škromach se opět jen usmívá a po dlouhé chvíli začne kroutit nesouhlasně s hlavou.

Se Sváťou Karáskem je jiná řeč. V kuolárech se sice většinou vůbec nezdržuje, sedí raději v poslanecké lavici, ale když se jej na cokoli zeptáte, určitě vám pravdivě odpoví vše, co ví. Kdy jsem ho vlastně poprvé viděl na vlastní oči? Když jsem se šel podívat asi před čtyřmi lety na mši do evangelického kostela U Salvátora. Bylo to jako zjevení z jiného světa! Karásek stál na kazatelně a mluvil o Čečensku, jeho těžce zkoušených obyvatelích, o ruských okupantech i o povinnosti myslet na Čečence a pomáhat jim. Do té doby jsem netušil, že v kostele se mluví i o takových věcech a káží tam takoví faráři. Salvátor se pro mě stal jednou z nejčastějších pražských zastávek a Karásek životní inspirací. Zatímco mnozí se mu smáli, že vstoupil do Unie svobody v okamžicích, kdy šla ke dnu, já takový krok nesmírně obdivoval a oceňoval.

„Pane poslance, kdy budete U Salvátora zase kázat? ptám se ho v kuolárech, protože poté, co začal poslancovat a dělat vládního zmocněnce pro lidská práva, s kázáním téměř přestal. „Vidíte, U Salvátora ještě žádný nový termín nemám domluvený, musím tam zavolat. Ale od února budu každý druhý týden kázat v jedné vesničce u Benešova. Nemají tam faráře, takže jsem jejich nabídku rád přijal…..Bude to vždycky krásná vyjížďka z Prahy.“

Á, jen kousek od Karáska jde Petr Čermák. Ten kontrast! Čermákovy nejslavnější chvíle se odehrály v době, kdy patřil ke špičkám ODS a také za tuto stranu zastával funkci ministra vnitra. Jdu za ním, potřebuji s ním promluvit do připravovaného tématu. Ani se příliš nezdráhá, sedneme si tedy a chvíli si povídáme. Z čela mu stéká pot, v posledních letech podniká a do politiky by se prý už nevrátil za žádnou cenu. Položím-li mu ostřejší otázku, brání se, o podnikání řekne jen to nejzákladnější a pak už jen tvrdí, že vzhledem ke svým klientům musí být diskrétní. No jo, otevřenost nebyla jeho silnou stránkou ani v době, kdy byl veřejný činitel a měl hrát s otevřenými kartami.

Čas utíká, měl bych spěchat do redakce, jenže editoři volají, že je třeba něco zjistit k lidoveckému náměstkovi vnitra Jiřímu Vackovi. Nejdříve o sobě tvrdil, že je inženýr, teď se ukázalo, že nemá ani maturitu. Běžím za předsedou lidovců Miroslavem Kalouskem, který nervózně chodí po kuolárech a v ústech neustále převaluje malou plastikovou trubičku, nikotinový inhalátor. Diskuse skončí podle očekávání, Kalousek nevidí na Vackově chování nic divného, promluví s ním, ale rozhodně ho z ministerstva nestáhne. Jak by také, když mu Vacek pomohl ze zvolení šéfem lidovců? Obcházím další lidovecké poslance, některým se to nelíbí, ale – jak jinak – veřejně na jméno to neřeknou.

Vidím, že tady už toho moc nezmůžu, při odchodu ještě sleduji dlouhou, přátelskou debatu mezi ministrem dopravy Šimonovským a jedním z redaktorů Novy. No, jo, to určitě udělá ze Šimoňáka v televizi vola, říkám si a také se později při sledování zpráv přesvědčením o svém správném odhadu. Jste-li politikem, nenechte se zmást na první pohled přátelským chováním novináře. A samozřejmě, platí to i naopak pro novináře. Přetvářka patří k parlamentním kuolárům stejně jako vlezdoprdelismus k politikům u mnohaletého zdejšího šéfa úřednictva, kancléře Kynštetra, který tady přežil různé režimy i vlády.

… Z redakce nakonec odcházím v devět večer, i když se původně zdálo, že bych mohl vypadnout ve slušnou osmou hodinu… Jenže. Musím ještě shánět preference politických stran za poslední léta, což mi příliš nejde, čísla nelze sehnat…Danča, která pro mě přijela autem, čeká už hodinu venku. Když k ní přicházím a vidím ji, jak sedí v nevytopeném autě, je mi do pláče…