Otevírám noviny a málem dostávám infarkt.

"Měli sedm tisíc, teď berou pětapadesát," zní titulek. A na začátku textu se může čtenář dočíst, že poslancování se rozhodně vyplatí.

Lapám po dechu, nerozumím tomu, mám pocit, že moje MF DNES klesla na úroveň komunistických Haló novin. Neustálé vykreslování politků jako darmožroutů, které trvá dlouhé měsíce, dosahuje vrcholu. Mám toho plné zuby! Kritizujme konkrétní politiky, poukazujme na zjevné chyby v poslaneckých náhradách, ale nevykreslujme celou politiku jako něco co škodí a mělo by být asi nejlépe smeteno z povrchu zemského! Už jednou jsem se snažil napsat na toto téma komentář, leč do novin se nedostal. Jsem ten poslední, kdo by chtěl psát oslavné básně o politicích, ale nesnesu, abychom takto podkopávali jeden z pilířů naší nové demokracie.

Co vlastně chceme? Aby podle hlasů z ulice neměli zákonodárci žádné příjmy, nebo má být přímo zrušen parlament? Jako rakovina se českou žurnalistikou rozlézá snaha novinářů vykreslovat politiky jako tupce a příživníky. Proč vlastně? Protože je to čtenářsky vděčné, protože ulice chce takto politiku vidět? Nevadí nám, že tak jen nahráváme komunistickým voličům a přispíváme k deziluzi lidí z politiky? Vždyť politika i parlament je mnohem zajímavější než jej líčí média, lze v ní narazit na řadu osobností, stejně jako samozřejmě na vychytralce či darebáčky.

Jdu se podívat na vyšehradský hřbitov k hrobu novináře Ferdinanda Peroutky, autora nedostižitelného Budování státu. "Pane Peroutko, kam kráčí česká žurnalistika?"