Před sebou tlačí kočárek, kolem sebe mají čtyři děti a hezky se na sebe usmívají. Vůbec jim nevadí, že to nejmenší v kočárku má celou tvář zamazanou od čokolády. Oba drží v ruce plné igelitové tašky značky Albert a na první pohled je podle ošuntělého oblečení i zastaralého kočárku vidět, že mají hluboko do kapsy. To jsou mí Lidé Smíchova.

Neprocházejí se supermoderní pasáží luxusního obchodního centra ani tady nesedí na lahodných zákuscích nebo kávičce. Určitě by na to neměli. Chodí ulicemi, které jsou od této pasáže vzdáleny jen kousek. A  život v nich je poněkud jiný.

„Po „tom“ je prý zavináč nejlepší,“ mrká na mě prodavačka v jednom z  posledních krámků, které ještě nestačily kvůli super a hyper marketům zkrachovat. A je jasné, co slovíčkem „tom“ myslí. „Vy jste z Moravy, že jo,“ vyhrkne na mě prodavačka ve večerce, přesto jsem pouze řekl, že chci čtyři rohlíky.

Jak bude Smíchov vypadat až se luxusní pasáže ještě roztáhnou, Lidé Smíchova se v tomto třpytu ztratí a prodavačky už nebudou mít na povídání a špásování čas, protože v super a hyper si sotva stihnout odskočit na toaletu?

„Pane, nemáte pětikorunu?“ ptá se mě bezdomovec, když se jdu podívat do místního, krásného kostela. To víte, že dám, vždyť jste jeden z mála, kdo do toho kostela chodí, říkám si v duchu směrem k tomuto dobrému muži. Chce si kleknout a pomodlit se, ale nejde mu to. „Mám zničená kolena,“ vysvětluje.