Vlastně to ani není moc férové. Když přijedou rodiče nebo sestra za mnou, odvedu je před kadeřnictví, na kterém dávají světu najevo, že nejlevnější úpravu hlavy vám pořídí za 400 korun. „Za 400 ???!!!“ zhrozí se mí blízcí a já si pochvaluji, že moje léčka opět zabrala. A to už ani nepopisuji jejich reakce, když slyším, jak komentují další položky v ceníku…

Nedivím se jim. Pro lidi z Moravského Slovácka (a určitě nejen pro ně) jsou některá místa v Praze návštěvou jakoby jiné galaxie. Ceny, které tady vidí i v průměrnějších obchodech je ohromují, protože přesahují jejich měsíční mzdy. Kdopak z Pražáků tuší, jaké to jsou mzdy? A kolik se musí nadělat, aby i tuto prachmizernou mzdu dostali?

"Ne ne ne," slyším dnes od svého otce, když jej chci pozvat na kavárenské posezení. „Nebudeme utrácet, navíc je to úplná ztráta času,“ říká. A já si hned vzpomenu na mamku, která před čtrnácti dny nemohla pochopit množství mladých lidí, kteří zaplnili mnohé bary, hospody či právě kavárny. „Kdo tady vlastně dělá?!“ ptala se mě s neskrývaným šokem. A  já si musel vzpomenout ještě na otce, pro kterého nebyly stohy mých článků dlouhá léta žádnou prací proti hodině fyzické makačky například na zahrádce nebo na stavbě.

Musel jsem se usmívat. Vždyť jsem stejný jako oni. Nechápu ony "poflakující se existence", místo toho se dívám na své nebezpečně rychle rostoucí vlasy a říkám si, že holič v Uherském Hradišti to určitě ještě zvládne. No, řekněte, nepočkali byste na mistra s rychlým strojkem za třicet korun?