To byl tedy dnes zážitek! Šéf lidovců názorně předvedl, proč je předsedou partaje. A předvedl to způsobem, kdy i velmi sebevědomý klučík, pardon, šéf branně bezpečnostního výboru Vidím, málem zalezl pod stůl.

To Kalousek přišel na jednání výboru, kde policejní prezident Jiří Kolář společně s jedním vyšším úředníkem ministerstva vnitra vysvětlovali, jakže je to s odposlechy. Docela se snažili, mluvili, mluvili, mluvili, - i když upřímně řečeno – i kdyby nemluvili, reakce poslanců by byla jasná. Ti vládní by s nimi souhlasili, ti opoziční nesouhlasili. Oni ale přesto zavalili zákonodárný sbor informacemi, a zdálo se, že ctihodný sbor se pod náporem informací hroutil, ztrácel zájem, telefonoval, povídal si mezi sebou. Jenže jen do chvíle než vstoupil Kalousek. Nikdo netušil, co tady dělá? Jak je o něm známo, on nikdy nic nedělá a neříká bez promyšleného tahu s cílem politicky bodovat. Ale tady bodovat? Pravda, zasedání výboru bylo docela sledovanou událostí dne, ale Kalousek na odposleších telefonů? No uvidíme. Naštěstí byla kousek ode mě volná židle, na kterou si Kalousek sedl, aspoň ho budu mít pod kontrolou.

Kolář a jeho „podržtaška“ dál a dál mluvili, nemohli tušit, že se právě přiřítilo potencionální nebezpečí. Chvíli Kalousek seděl v klidu, ale opravdu jen chvíli. Viděl jsem, jak se začíná vrtět, jak v ruce stále rychleji žmoulá nikotinové retko, které mu pomáhá skoncovat s kouřením. A také začíná hlasitě dýchat, dalo by se říci, že téměř vzdychá. To vypadá na průser! Emotivní a značně citlivý Kalousek se zvedá, možná chce něco říci….Ale ne. Jde pouze za předsedou Vidímem - který sedí za stolem jakoby popíjel paté pivo v hospodě nižší cenové kategorie - něco mu šeptá, zase se vrací na místo, šeptá něco poslancům, kteří sedí nejblíže k němu…a zase nic. Kolář a podržtaška samozřejmě snaživě mluví a mluví. Až domluvili. Á Kalousek se hlásí o slovo. Teď to zřejmě přijde, vzdychající, poposedající a šeptající tělo je zřejmě natlakováno a teď pořádně vybuchne. Tak, jak to umí jen to Kalouskovo, no a pak samozřejmě to Topolánkovo, jenže šéf ODS je jiná kategorie, ten má nervy už úplně vyřízené.

„Pane předsedo,“ bere si Kalousek slovo, „Já nechápu, co si ten člověk, který sedí vedle vás (pro nezasvěcené: Kolářova podrštaška) vůbec tady dovoluje! Jak se to tady mezi vámi poslanci vlastně chová! (Kalousek začíná být ve formě). On si asi neuvědomuje, že je povinen se vám tady zpovídat ze své práce a ne naopak! Jsem tím úplně pobouřen a naprosto šokovaný, něco takového jsem ještě nikdy nezažil!!! (Kalousek už bouří, ale ještě nekončí, chystá se právě na samotného policejního prezidenta Koláře) „Nepochybuji, že pan policejní prezident ctí literu zákona! Ale jsem si jistý, že nectí demokratické zásady, že neví, co to demokracie je!!! (Kalousek už pomalu končí a ještě přichází s radou pro své kolegy: Nenechte si toto naprosto nepřijatelné chování líbit kolegové, může se vám stát, že když se příště zástupci policie přijdou, tak vás rovnou zatknou, nasadí želízka a odvedou!!!!“

To byl tedy kartáč, takový jsem snad v parlamentu ještě neviděl. Poslanci výboru vypadají jakoby je Kalouskův hlas omráčil, způsobně si sedají na židličky, snaží se svou tvář dostat do podoby, aby vypadala důstojně a aby přece jen policejnímu prezidentovi dali najevo, kdo je tady šéf. I když právě to je otázka. Šéfem se zdá Kalousek, byť ten je tady jen jakou pouho pouhý host, který ani nemá právo, na rozdíl od ostatních, hlasovat.

Když jednání končí, hrozně chci mluvit s Kalouskem i policejním prezidentem. Z psychologického hlediska mě zajímavá, jak takovou scénu prožívali. Kalousek je v pohodě, spokojený, můžete si s ním vyprávět, jak dlouho chcete, toto on umí a novináři jej za to mají dosti v oblibě. Ještě je zbytečné s ním tentokrát dlouho stát, je přesvědčený, že se takto musel zachovat, protože podle jeho názoru se Kolář a jeho podržtaška nechovali dostatečně zdvořile, neuvědomovali si, že odposlechy jsou obrovským vpádem do soukromí občana a hlavně podle něj necítili, že se musí ze své práce zpovídat parlamentu.

To policejní prezident by byl pro psychologa podstatně zajímavější materiál. Zdálo se, že je po takovém „kartáči“ otřesený, ale asi to bylo mylný dojem. „Jak se pane policejní prezidente cítíte po takové kritice?“ ptám se ho, ale on reaguje protiotázkou, kterou kritiku mám na mysli. No, říkám, tu poslance Kalouska, jenže on mi odpovídá, že na to reagovat nemůže, protože to byla politická řeč a on, tedy policista, je zvyklý mluvit jasně řečí zákonů. Dostat z něj lidskou větu, pár slov o tom, jak něco takového vnitřně prožíval, se mi nedaří. Cením si ale toho, že z výboru neutíká pryč, naopak se staví na chodbu sněmovny a trpělivě a dlouho odpovídá na jakékoli otázky. Na Kalouska se neptám, bavíme se o financování policie, kontroverzním týmu tehdejšího ministra vnitra Grosse i dalších věcech. Kolář opět mluví a mluví, podrobně a občas důrazně vysvětluje, občas gestikuluje rukama.

Když už odchází, nedá mi to, abych se ještě jednou nezeptal: Jak takové spory s poslanci prožíváte, jak vnímáte to, že jste za poslední měsíce pod palbou kritiky a váš odchod si přeje i prezident republiky? Kolář se zastaví: Ále, na kopci vždy nejvíc fouká,“ prohodí, a když se mu podívám to jeho krásně modrých, neustále těkajících očí, tipnu si pro sebe: Tento člověk sám od sebe určitě neodstoupí. Ani po Kalouskově kartáči!