Začíná nový týden! A  dopoledne mám volno! Čeká mě totiž odpolední editování… Potřeboval bych psát a číst, jenže vypadá to, že Anička je proti. Beru si ji před sedmou ráno k sobě, aby se manželka mohla po probdělé noci alespoň trošku v úplném tichu prospat.

Zkoušeli jste někdy spát s měsíčním miminkem? A zkoušeli jste s ním delší dobu být?

Anička mě chvíli pozoruje svýma kukadlama a asi se rozhoduje, jestli mi dá šanci pustit se do práce. Když už se zdá, že šanci dostanu, pouští se do breku. Beru si ji do náručí, hlavičku jí pokládám na hrudník a snažím se jí uspat…Á, zdá se, že jsem uspěl. Teď ji ještě uložit a šup do práce…Psssst…Nerušit…Usínááááá – a  začíná znova!

Tak nic, jdeme na přebalení. Třeba pomůže. To je teda překvápko! Tři dny jsem jí neviděl a když jí dávám plenku, hledím na její stehýnka, která se spíš podobají nohám zápasníka. A jak sebou kope, to ještě minulý týden neznala. Naše dcera tedy asi tenistka nebude…

Plenky se mi daří vyměnit, Anička na mě spokojeně hledí a – čuráááá! Jé jé, probudit mamku, neprobudit? Co mi to dítě děláš? Rychle beru plenku... Ale je pozdě. Musím vyměnit šatičky…No jo, ale kde máme šatičky? Tak probudit tu mamku? Není čas. Anička nám čurá ještě jednou…

Dívám se na ten maličký uzlíček a nevím, jestli si ze mně nedělá šprťouchlata…Jakoby mně chtěla říci: "Tato, už sas toho napsál dost, teď máš tady mě!"