Tak to jsem tedy od té jemné dámy z Českého rozhlasu vskutku nečekal. „Hajzlové arogantní!“ vykřikla dnes odpoledne, když jsme stáli v hloučku novinářů před Kramářovou vilou. Jindy bych se asi na ni pohoršeně podíval, jenže tentokrát jsem měl pro ni absolutní pochopení.

Co byste také řekli, pokud by kolem vás projela už třetí vládní limuzína a vy marně čekali, že někdo z její osádky se u vás alespoň na pár vteřin zastaví a řekne vám pár slov? Zejména, kdy limuzíny se svým panstvem právě odjížděli ze schůzky, na níž premiér řešil zřejmě největší polistopadový spor mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšším žalobcem v zemi? Premiér, ministr spravedlnosti i nejvyšší státní zástupkyně odmítli schůzku komentovat. Jen premiér později tvrdil, že všechno je přece už vyřešeno a spor už ani neexistuje. (Ach , není nad politické proklamace...).

Dobře nám tak, měli jsme tušit, že tady stojíme mezi dešťovými kapkami přes dvě hodiny zbytečně a holt ctěnému čtenáři citacemi panstva neposloužíme?

Zažil jsem to mnohokrát, ale stále si na to těžko zvykám. Ty desítky a stovky hodin různě odstátých či odseděných. Ty stovky hodin při čekání na NIC.