V pět ráno mě budí budík (hezké české slovo), chci vyrazit fotit k Příbrami na Svatou horu, kterou čekají velké církevní oslavy. Ale nejde to. Po téměř probdělé noci nemůžu ani otevřít oči, zdá se, že Anička mi opravdu další výlety za focením či psaním zatrhne. Mou největší radostí už není objevování dalších a dalších důkazů, jak je svět fantastický, mou radostí nyní je, že se Anička co nejlépe nakojila, vykadila, vyčurala, že ji nebolí bříško, že se mi ji podařilo rychle a bez následků přebalit (ano, při přebalování ráda čurá) nebo hezky, po dlouhém chození, uspat. Ale není to vlastně také určitý druh úžasu nad světem?

Občas mám chuť se naštvat, ale je to vůbec možné?
Dívám se do jejích očí, když pláče. Jednotlivé slzičky se jí lesknou jako drahokamy, přes které pozoruje svět. Ale jak ho sleduje! Dlouhé chvíle se na vás dívá jakoby se o vás toho chtěla co nejvíce dozvědět. A potom se začne během okamžiku usmívat. Miluje povídání, zpívání a popocházení. Posadit se s ní? Néééé! Položit ji do postýlky? Nééé! To přece nemá ráda! Ona touží pořád něco pozorovat (nejraději má červenou poličku nad naší postelí, ve které usíná nejšťastněji). Lomcuje ručičkama, kope nožičkama, ta aktivita, z níž je cítit radost, mě dojímá. Spát? To se jí už příliš nechce. Vypadá většinou šťastná, když má hlad, začne brečet tak, že ztrácí hlas. Utěšit ji je marné, zavírá očička, přisaje se na hruď a hledá místečko, kde by našla mlíčko....Propána, co ta toho vypije!!! Často jí bolí bříško, snažíme se jí pomoci...Cítím, že není na světě nic horšího, než vidět trpět dítě...

Občas mi někdo povídá, abych o ní napsal pár řádků. Ale já nechci, tento deník by neměl být příliš osobní a soukromý.

A navíc - jak chcete někomu přiblížit život s takovým špuntíkem? Znáte ten pocit, když nejdříve ze všeho přikládáte ucho k bříšku a snažíte se uslyšet uvnitř tlukot srdíčka? A pamatujete si tu úzkost, když srdíčko ne a ne slyšet? A měli jste ruce na bříšku a cítili, jak uvnitř kope nožičkama? A viděli ho přicházet na svět? Viděli jste vykukovat jeho hlavičku? A pamatujete si na tu nepopsatelnou radost, když jste uviděli první nadechnutí a uslyšeli první křik? Je možné najít slova?

"Máš potomka?" slýchával jsem v minulosti od mnohých otázku a nechápal, proč by snad odpověď na ni měla mít nějaký vliv na naše následné rozmluvy. "Vždyť je to přece jedno," protestoval jsem. A mýlil se...

Většinu neděle trávím v redakci. Mám službu, píši především zpravodajství o dnešních vystoupeních prezidenta i premiéra v televizi, snažím se napsat i pár řádků k pondělní schůzce premiéra a šéfa nejsilnější opoziční strany. Nedělní služba v novinách, to je především snaha připravit čtenáři co nejzajímavější noviny z dnů, kdy se téměř nic neděje - a tvářit se, že se děje.
Na nic jiného mi čas nezbývá, před osmou ještě sháním předsedu ODS Topolánka, pak bych snad mohl utíkat za holkama domů. Topolánek zvedá telefon a překvapivě se s ním dá i docela mluvit. Sice říká svým klasickým, značně důrazným hlasem, "Pane Bartoníčku, nic vám neřeknu", ale i to je úspěch. Zvláště, když nakonec přece jen něco řekne. Ono totiž mluvit s Topolánkem není žádná radost, v redakcích kolují celé příběhy o tom, jak se mnohdy nedokáže v telefonu ovládat a jaký volí slovník....Nesmírně zajímavý chlapík, kterému však emoce ještě přinesou spoustu problémů...

Když jedu domů, pouštím si na CD povídání básníka Jana Skácela z jeho vystoupení v Uherském Hradišti v roce 1987. Nádherné povídání... Zemřel 7. listopadu 1989. Bože, proč tak krutá nespravedlnost ???!!!