Tak to bych do toho člověka přede mnou neřekl. Ještě před chvílí bych se byl ochoten vsadit, že právě on by byl schopen nezaujatě napsat i tom politikovi, s kterým by třeba sedával doma u  jednoho stolu. Jenže jsem se mýlil.

Onen člověk přede mnou bouchal do stolu a  tvrdil, že ten Mlynář (pro nezasvěcené, unionistický ministr na odchodu z  vlády) má pravdu, když tvrdí, že policie jej vyšetřuje skandálním způsobem. Bouchnutí do stolu nebylo přitom náhodné, doprovázely jej pořádné emoce, které jsem u dotyčného (ano, kolega z redakce) nikdy neviděl. Když svou žalovací řeč končil, upřímně dodal: Berte to prosím tak, že vystupuji jako Mlynářův obhájce.

Nevzpomínal bych tady tuto jedinou redakční debatu nad články z obrovského množství jiných, které dennodenně vedeme, chci ale na ní ukázat, jaká potvůrka je pro novináře (a nejen pro ně) zaujatost a  příliš velká blízkost k politikům. Potvůrka, s níž bojuji já, mnozí kolegové v  různorodých médiích i onen kolega s brilantním myšlením.

Existuje na to lék? Nevím. V řadě článků, rozhlasových či televizních reportážích rozpoznávám, že jejich autoři tento lék postrádají. Chybí jim to, co jsem na svém ctěném kolegovi ocenil – přiznání o  podjatosti a přenechání psaní někomu, kdo se na celý problém může podívat z  větší vzdálenosti a pořádného nadhledu.