Čeká mě editovací služba v redakci, ale na poslední chvíli ještě rychle spěchám na hlavní vlakové nádraží. Musím spěchat! Výstavu brazilského fotografa Salgada si nesmím nechat ujít! Nesmím! Dnes končí!

Dodnes cítím na zádech mrazení, když si vzpomenu na jeho výstavu z roku 2001 v pražském Mánesu. Desítky a desítky černobílých fotografií, na kterých zachytil celosvětovou migraci, strašlivou bolest mnoha lidí s  vyděšenými výrazy ve tvářích, kteří tak moc a moc toužili alespoň žít. A i tentokrát pociťuji nad jeho fotkami děsící neklid, který člověka nutí utíkat z místa a zase se vracet. Opět velké černobílé fotografie, opět velké téma, na kterém Salgado pracoval několik let. Na konci minulého století zachytil dělníky v různých částech světa. Ale jak je zachytil! A také, proč! Naprosto perfektně vystihl dobu, kdy přetěžká, černá, fyzická dřina pomalu ustupovala…

Musel jsem si vzpomenout na své Slovácko, kde tato práce ustupuje nyní. A já velmi často lituji, že jsem ji na Slovácku nezachytil, samozřejmě mnohem a mnohem amatérštějším způsobem než Salgado. Fabriky, kde jsem chtěl zachytit dělníky při těžké dřině, dnes už vesměs nestojí, jsou srovnány se zemí a vznikají na nich pro mě zhola nudné hypermarkety.

Vracet se ještě k Salgadovi? Vracet se k výstavě nebo k jeho nesmírně zajímavému rozhovoru v Respektu? Přečtěte si jej, je v posledním čísle Respektu. Možná pocítíte podobný neklid a inspiraci jako já….