Trošku mám výčitky svědomí, i když jsem v neděli navečer za ní do nemocnice spěchal, přece jen jsem ji o víkendu opustil a vyrazil domů, na Slovácko. Uklidňovala mě, ať jen jedu, cítí se prý výborně, za ta léta navíc nejlépe ze všech věděla, že jsem nejšťastnější, když můžu vyrazit z Prahy na 300 kilometrovou trasu k moravsko – slovenským hranicím. Tam, kde mám své srdce. Tam, kde pláču nad příběhy a lidmi, které potkávám...

Vyjíždím už v pátek navečer a slibuji si, že svůj program zaplním ještě více než obvykle. Když už jsem ženu opustil, ať si můžu říci, že tato cesta měla co největší smysl. Určitě musím povykládat s mamkou, taťkou, Zuzkou, zajet za dědečkem...A určitě za panem Malůškem, abychom se poradili, jak dál v knize o Lhotě. A chtělo by to pokecat s Tomášem Ježkem, nakladatelem s vydavatelství Ottobre 12. A musím zavolat panu Holcmanovi! A internet, zavolám Malíkovi, jestli by si na mě udělal čas, protože netuším, jak na internet umisťovat své články a už jsem z toho zoufalý. Měsíce se snažím. A nic!

Za tři hodinky jsem doma, povídám si s rodiči a před desátou přemýšlím, jak svůj čas využít. „Ahoj Jožko, můžu se stavit?! Nebo nezajdeme do hospůdky?“ volám svému bývalému spolužákovi ze základní školy a letitému kamarádovi. „Přijď ke mně, su doma,“ odpovídá Jožka.

Bože, řadu měsíců jsme se neviděli! Několik sms, kdy jsme si to slibovali, nemělo valného výsledku. A to ani přesto, že Jožka dělá v Praze na stavbách. Dnes nemají kamarádi na sebe ani čas, on dělává v Praze do noci, aby uživil rodinu a mě práce v redakci nepustí z práce nikdy dřív než kolem osmé. V  lepším případě.

Miluju sezení s Jožkou u něj doma. Vždycky jsem se na to těšil a šťastný jsem i tentokrát. Pustíme si horňácký folklór, plný tesknivých písniček a podle toho naladíme i svou řeč. Většinou je spíš smutná, ale ne proto, že by nás nebavilo žít, ale naše duše jsou smutné.

Oba máme velmi rádi historii a možná proto cítíme někde uvnitř, že náš pobyt na tomto světě je krátký a konečný. „Radku, jen si vzpomeň, jak je to? Bože, zachovej nám dědictví otců,“ říká Jožka, když přijde řeč na naše otce, na jeho dva syny, na mou dcerku, která zatím leží v bříšku a možná cítí, jak se o  ni všichni strachují. Snažím se Jožkovi vysvětlovat, že by se rodiče neměli starat o životě svých dospělých dětí ani jejich manželství, ale Jožka nesouhlasí. Vždyť tolik toho zdědil po svém otci, zemědělci a velkém vinařovi. Rozumím Jožkovi, nakonec se shodneme, že nikdy svým rodičům neunikneme. „Jožko, jsou našimi stíny, kam se hneme, tam jdou s nimi a my jim unikneme snad jen tehdy, když slunko nevrhá stín,“ říkám. A vzpomenu si na náš oblíbený Hradišťan a nádhernou muziku Slunovrat na verše pana básníka Jana Skácela. „Naši mrtví jsou neustále s námi....“ Končíme ale ve dvě ráno optimisticky. „Chvála Bohu, že sem sa narodil...“, zpíváme společně s horňáckým muzikantem Dušanem Holým.

V sobotu slibuji sestře, že si sedneme někde na kavčo a povykládáme si. Těším se na ni. Jsme stejní jako naši rodiče. Jako naše stíny. Máme se rádi, ale nikdy to nedokážeme dát najevo. Než jdu za sestrou, povykládám si s mamkou. Jako obvykle ji tíží tisíce věcí, potřebuje si se mnou popovídat. Je mi jí líto, má nešťastnou povahu. Cokoli se děje, hluboce prožívá a hledá v sobě výčitky. Chvíli se směje a chvíli pláče, chvíli se raduje, ale pak najednou nechce žít. Když o dvě hodiny poslouchám svoji sestru, myslím na mamku. Kolik mají tyto dvě ženy společného?

Tolik vím, že bych měl svůj čas i energii věnovat právě svým nejbližším, jenže to bych nemohl být tolik nadšen světem, jeho pestrobarevností a růzností. Každé setkání, každá stránka knihy, každé slovo, každá nová informace mě vzrušuje a nutí k neustálému neklidu.

Sedím s Tomášem Ježkem, ukazuje mně regionální knížky, které vydaly. Co knížka, to krása, zajímavý autor, obsah, lidé v nich...Kdybych měl čas, objednal bych si v krásné uherskohradišťské kavárně, v níž sedíme, stálé místo a jen bych četl. Snad se mi to někdy opravdu splní. Teď musíme ale probírat hlavně připravovanou knihu o Ostrožské Lhotě. Tomáš mluví o tom, že celé přípravy mají velké zpoždění, příspěvky do knihy nejsou vesměs dobré, nemá žádné fotky. „Už teď vím, že ta kniha tak bude mít řadu nedostatků,“ tvrdí. Nakonec se domlouváme na dalším postupu, jeho nakladatelství se sejde s přispěvovateli, ode mně čeká především začátek knihy, který byl měl pojednávat o historii Lhoty.

Rychle se loučíme, musím spěchat za panem Malůškem. Mám ho rád, seznámili jsme se teprve před dvěma lety, tehdy byl ještě lhotský kronikář a já mu napsal, jestli by si na mě někdy udělal chvilku času, že bych rád psal také o  Lhotě. Přikývl a vzniklo z toho vztah, o kterém snad můžu říci, že je přátelstvím. On, sedmdesátník v důchodu, hluboce věřící křesťan, který hojně píše do lhotského zpravodaje a mnozí jej za to nemají rádi. On, který ví nejvíce o nejslavnějším lhotském rodákovi, Páteru Šuránkovi, knězi, který celý život sloužil lidem a zanechal po sobě mnoho cenného psaní.

„Radku, než začneme, poď posedět za nama,“ vítá mě pan Malůšek a zve mě do kuchyně. Rád se nechám pozvat, mám ji rád, je malá, připomíná mě ty staré světničky, kde v minulosti dokázaly žít celé rodiny ve skromnosti a dobrotě. „To je naše královna,“ říká pan Malůšek a ukazuje na kočičku, která se protahuje na posteli. Na stole má výstřižky článků a já vím, že potřebuje povědět, co ho těší, tíží nebo přímo rozčiluje....