Zima pryč a blbost pořád na polích

Ve vesnici ležely hradby sněhu, přes které se soused kratších nohou nemohl dostat zatopit nám v domku před příjezdem.

Navíc praskl mrazem záchod a to všecko v době, kdy už mělo dávno být jaro.

Šel jsem několik kilometrů až na konec Filipovského údolí, tam byla krajina, jakou jsem znal z dětství. Obrovské dlouhé krápníky, stopy koní a saní, stopy zvěře.

Vzpomněl jsem si na "stříbrného lipana" spisovatele Jaromíra Tomečka, který mi před smrtí říkal pyšně: "Vidíš, co jsem nemocný, nikdo o přírodě nepíše! O tom totiž musíš něco vědět."

Jaromíre, já bych psal, ale mám skautský výcvik a poznám tak akorát stopu jelena od srnce. Můžu psát klidně o politice, protože o té u nás píše kdekdo, už proto, že kdekdo se jí může živit.

Údolí je zakončeno kamennou stavbou, lidově nazývanou Megovka, podle ženy, obývající na samotě šest kilometrů od Javorníka dům, který ji kdysi postavil její milenec, šlechtic z rodu Magnisů, kterým patřilo strážnické panství.

Žila tam sama s vlčákem, měla ovce, kozy, nakupovat jí chodil občas můj děda, později tata. Ten ji měl povinnost zvát k našemu štědrovečernímu stolu.

Strašně se jí jako kluk bál, když ji doprovázel zasněženým lesem. Měla u pasu uvázaného psa na řetězu, v ruce lucernu. Jak z Jiráska.

Během dvou dnů náhle s rachotem spadl sněh ze střech. Z kostela to žuchlo jak lavina. Tání vytlačilo spodní vodu do sklepa, vybíral jsem to do noci kýblem, pil u toho slivovicu, ráno dostal poprvé životě housera.

Ležel jsem v podkroví a nemohl vstát. Když přijela žena, plazil jsem se dolů abych jí otevřel. Venku byla Monika a jaro. Během chvíle vystrčily obrovskou silou z hlíny špičky narcisků.

Okamžitě začal řev ptáků, létali vzduchem, usedali na haluze stromů, na ploty, hřebeny střech a namlouvali se. Potokem se valila voda, ale ne ta kalná povodeň z přívalových dešťů, skutečné jarní vody.

Jak z Turgeněva. Chobotnice pařezu, přinesená vloni vodou ke splavu u Kománkového se však ani nehnula.

Večer jsem se dobelhal k sousedům na televizi, byla inzerována zpráva o soudním procesu s mladými zlosyny z vesnice, kteří po několikaletém terorizování okolí vloni na podzim přepadli osmdesátileté manžele, pokusili se je brutálně zabít kvůli pár korunám.

Dostali na české poměry vysoké tresty, ale život starci už nikdo nevrátí a zdraví jeho ženě také.

Za týden byla voda v potoku krásně čistá. Housera jsem na ni posadil, aby plul po proudu.

Jel jsem pro víno k lidovému vinaři. Vyděsil mne historkou, jak jacísi náhodní kolemjdoucí cestou kolem sklepů požádali jiného starého lidového vinaře, aby jim prodal pár litrů vína na cestu.

Když jim ho natáhl do flašek, vytáhli policejní průkazy a šli po něm jako po nositeli miliardových daňových úniků. Děda vylil víno do kanálu.

Jste normální, vládo, až Vás někdo bude na Moravě vítat domácím vínem či slivovicí necháte ho také kontrolovat?

Víte vůbec, jak lidi zastrašíte kvůli pár korunám, že svět ztratí půvab, náš život kolorit. Myslíte, že v tom po generace děděném sklepě najdete tunel s miliardama? Co ti lidi budou mít za radost z té dřiny na vinohradě?

To mám každou štamprlku, s kterou mne někdo pohostí, každé deci, každý koláček, každý plátek slaniny, kolečko klobásky psát do darů v daňovém přiznání?

To jsem chtěl psát fejeton o přírodě a zas musím otravovat lidi politikou? Jak z Česka.

Zdroj: BBC