A co po mně ostane

U souseda, starého mládence, čekalo mne v kýblu několik všelijakých rostlinek, keříčků, mladých stromků s popiskami.

Kořeny měly zabalené v mokrých hadřících naplněných hlínou. K tomu byl dopis s návodem, jak který kus sázet. Od léčivých meduněk pro Moniku po jeřáb oskeruši pro mne.

Toto a ještě publikaci nazvanou Oskeruše od A do Z jsem obdržel od lesáka Ivo Dostála, kterému jsem dal v horké červencové noci na pódiu horňáckého stadionu Strážná hůrka několikrát zavdat z flašky blatnického vína.

Skoro jsem se začal hanbit. Sadili jsme keříky a stromky na různá místa podle návodu. Před domkem na sluníčko ty více teplomilné, do svahů za dům ty odolnější.

Oskeruši jsem hledal místa na stovky let, je to strom impozantní, skoro by se dalo říct stylotvorný u nás v Bílých Karpatech.

Když ho vidíte na obzoru, pocítíte úctu a svátek. Vypěstovat ze sazenice je téměř nemožné, musíte mít mladý stromek, protože oskeruše jinak šíří semenožraví ptáci, drozdi či sojky, kterým musí semeno projít trávícím traktem, aby mohlo klíčit. No, dělejte to za ně.

Vzpomínal jsem, jak jsem kdysi coby děcko utrhl plod oskoruše, jak jsme jí říkali, a huba se mi zkřivila do grimasy tak tuhé, že jsem měl hrůzu, že mi to ostane.

Plody oskeruší se totiž jí, až spadnou samy shnilé na zem. Pálí se z nich zajímavá, vysoce ceněná kořalka.

V publikaci, kterou jsem dostal, je plno legend o jejich počátku v našem kraji. Počínaje taženími římských vojsk, která je sázela podél cest jako značky území, tedy cosi jako hraniční kameny. Konče nájezdy Turků a Tatarů, kteří z plodů dělali víno, sušili je, jako prostředek proti průjmu a úplavici.

Všecko je možné, jeřáb oskeruše roste hlavně na jihu od Apeninského poloostrova po Balkán. U nás je rozmnožená přirozeně na Moravském Slovácku až po Valašsko, trochu v Českém středohoří.

Na druhé straně pro původnost jejího výskytu svědčí název shodný s označením u jiných slovanských kmenů a národů, teda nic maďarského či tureckého.

Oskoruša říkají Chorvati, Skorš Slovinci, Skoruša Bulhaři. Já navíc znám o oskeruši písničku o asi zbojném Janoškovi, který je chytěný a čtyrma retazama k vozu privázaný.

V písni se ho ptají: Proč sas ím Janošku neschovau, kde sas tak lahučko vychovau. Puanýma hruškama, aj oskoruškama, háj, háj, háj, hájíčku zelený.

Lesákovi jsem napsal do mailu, jaké dojetí jeho dar u nás v rodině způsobil: "Paní Rychlíková sázela bylinky a keříky. Já jsem hledal prostory pro ty oskeruše. Jedna je na výborném místě, kde postupně plánuju rozšiřování prostoru kolem ní."

"Druhá je v zemi, ale místo musím najít. Skoro se mi ta bohatost darů zdá neodpovídající tomu hltu vína, který jsem Ti na pódiu Strážné hůrky dal."

Odpověděl mi typicky, nabídl mi další zajímavé dřeviny (listnaté) či zajímavé byliny, květiny, trávy. A napsal:

"Břeťo, mám radost z Vaší radosti, tak nějak je to na tom starém čínském dřevorytu."

"Dívali se do blankytu a předali si navzájem radost"

V nehmotném světě nejde o hodnotu daru, ale radost z dávaní. Hned jsem doma pravil, že s takovým kamarádem budeme muset dokoupit další zahrady.

Vždyť ta jedna jediná oskeruša je vysoká průměrně kolem 13 metrů, ale koruna se rozkládá po okolí do šířky dvaceti metrů.

V knize o oskeruši jsem našel citát jakéhosi Františka Pixy z roku 1848: Owocní stromové, mimo owoce také ten weliký užitek působí, že činí krajiny úrodnější a zdravější…Pěstování a ošetřování owocného stromoví odjímá příležitost k zahálce a vyplíwajícím z ní nepravostem, ožralství, chlípnosti, krádeže…

Tj. v jiném ohledu také znamenitý prostředek k ušlechtění a zdokonalení lidského ducha a srdce.

Hned jsem si vzpomněl na český politický život. Moje oskeruše tady budou stát ještě za šest set let a ponesou plody mnohé.

Budou krásné, dají stín pocestným, marmelády, vína, likéry, pálenku. Budujete vy vůbec něco, o čem se dá za šest set let říct, že mělo to ducha a ještě sloužilo lidem?

Aby to nebylo, jak v té cikánské písničkové závěti: A co po mně ostane, všecko žena dostane, fajku - pípku, gatě posrané.

Zdroj: BBC