Po fašanku

Před nedávnem jsem na vlnách této stanice meditoval o naší podobě masopustu, tedy o fašanku. Už máme po něm a toto je zpráva z jeho posledních tří dnů:

"Fašanku, fašanku, už je ťa namále, jako téj rosénky na zelenéj trávě."

V neděli od rána chodil autor těchto řádků se staršími zpěváky a tanečníky, kterým se stýskalo po této kratochvíli.

Dříve totiž průvody mladých chlapců vedli stárci, kteří také vcházeli první k hospodářům a zavdávali si s nimi.

V našem hejnu byl nejstarším pan Minks. Ve třiasedmdesáti letech obhospodařoval šavli, na kterou se napichují štrůčky slaniny, klobásy a fašankové koblihy.

Když jsme přišli k Minksům do domu, ptal jsem se, za co mu visí na stěně diplom Konferedace politických vězňů. "Za sedumnást a půl roku v Jáchymově," zněla lakonická odpověď.

Muzice velel jeho syn, sochař Miroslav Minks. S ním chodili mladší muzikanti i primášův malý synek s husličkama.

Na halenách mají Horňáci vyšité iniciály a datum vzniku kroje. Když se zeptáte, dovíte se dějiny té rodiny. To je nakonec hlavní kořen hudeckého fenoménu Horňácka. Většina muzikantů hraje už několikátou generaci.

Současně se staršími muži chodila po Velké mládež vedená primášem Martinem Kománkem, spřízněným z rodem Miškeříků, hrajících už sedmou generaci. "To zná jenom šlechta a cirkusáci," pravil jsem jim povzbudivě.

Ta atmosféra chlapské pospolitosti, furiantství, povolených drsných žertů, spontánního špičkování se přelévá v pocity absolutního vytržení z času a povinností.

Výbuchy zpěvu, obnažení duše na dřeň bezprostřednosti i jakési obřadné důstojnosti, otvírání příbytků a vstupování do domácností lidí, by bylo prací pro hordy psychoanalytiků.

Bez ohledu na povzbuzující účinky pálenek, jejichž vliv je snížen neustálým chozením na čerstvém vzduch, překonáváním vzdáleností, tancem, zpěvem, zakusováním slaniny a klobásek.

Vůdcové průvodů se snaží řídit i délku pobytu v domech, aby se muzikanti v teple příliš nerozseděli a neusnuli. Ale pamatuju chvíle, kdy jsme v počtu asi dvaceti po slepičí polévce usnuli najednou u dlouhého stolu.

V jistou chvíli, už za tmy, se naše hejna slila dohromady a později v Jagošově hospodě Na staré poště k nám přibyli mladí romští hudci z rodu Kubíků, kteří chodili v nedaleké Hrubé Vrbce.

V Javorníku se tradice chození po fašanku obnovila před několika lety. Přímou vazbou na zrod muziky bratří Sovišů. Javorníčané chodí v sobotu. Dědina je malá, stačí jim na to jeden den.

Ve Velké se chodí dva dny, v neděli jsme šli před opuštěnou faru, kde nás celá léta hostil slivovicí i vlídným slovem nedávno zemřelý páter Planita, autor řady knih o historii obce.

Rozdivočelí chlapci zjihli a pak furiantsky věnovali nebožtíkovi tento podivuhodný text:

Pane Bože, si li jaký,
odpusť ně hrích, mám - li jaký.
Prosím, prosím, prosím také,
vem ňa v nebe, je - li jaké.

Zdroj: BBC