Reklamní soudnost

Už, když začala policie a státní zastupitelství zahájila stíhání kreslíře Štěpána Mareše za propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, čekal jsem, že si někdo všimne horší věci.

Co tedy ten nebohý Štěpán provedl je celkem známé. Zaplatil si na okraji Třebíče recesistický billboard, z kterého shlížela na kolemjdoucí tvář teroristy Usamy bin Ládina s heslem I já to myslím upřímně.

Štěpán Mareš nastavil zrcadlo vyprázdněnému volebnímu heslu našich sociálních demokratů o upřímnosti jejich myšlení, což této straně vzápětí a trojnásobně potvrdili voliči.

Se skutečným stavem svého nitra se kupodivu na volební plakáty našim politikům vyrukovat nechce. Já bych to jako volič ocenil.

Hesla typu Myslím to licoměrně, falešně, pokrytecky by možná zvýšila volební účast a vztah volič - politik by byl prost neuskutečnitelných očekávání.

Ušetřili bychom si zklamání a byla by to upřímná, rovná, férová hra.

Stíhání Štěpána Mareše bylo zastaveno zrovna ve dnech, kdy politici ve Spojených státech řešili selhání tajných služeb v celé tragédii s útoky Usámových mužů na Ameriku. Padlo tam dokonce srovnání se selháním tajných služeb v prosinci 1941.

Nálety 183 japonských bombardérů na americkou námořní základnu Pearl Harbor přinesly smrt 2 400 Američanům, 1 100 bylo zraněno, zničeno 188 amerických letadel, potopeno či poškozeno 18 plavidel, včetně 8 bitevních lodí.

Ve jménu památky obětí 11. září 2002 a 7. prosince 1941 bylo požadováno zpřísnění kontroly práce amerických tajných služeb. Hned jsem si pravil, že jménem obětí 11. září argumentoval i státní zástupce směrem k Marešovi.

Přitom já jsem nedávno několik týdnů jezdil po hlavním tahu této země kolem desítek reklam na iontový, povzbuzující nápoj Kamikadze s šipkou a nápisem Pearl Harbor 7 tisíc mil.

Státní zastupitelství, rada pro reklamu ani americké tajné služby nic. Ani politolog Zbořil jako arbitr morálky nevypracoval posudek o míře vkusu či nevkusu.

V roce 1994 jsem se v televizním seriálu o pokleslé kultuře a životním stylu ptal školních dětí, kdo je Michelangelo. Odpovědi zněly většinou: "Ninja, taková želvička… želva, želvák je to..."

Takový byl důsledek výchovného a vzdělávacího vysílání televizního seriálu o želvách ninja. Byl to ovšem věk reklamní nevinnosti. Lidé se pohoršovali nad názvy rychlíků: Leoš Janáček, Antonín Dvořák, Franz Kafka. Objevil se kokosový bonbon Raffaello, tulipán Verdi či profesor Einstein jako dvoubarevný narcis.

Doba pokročila a stali jsme se otrlejšími. Státní zastupitelé stíhají recesisty a pod jejich okny možná někdo vztyčuje reklamní billboard na plynový sporák s šipkou Osvětim 400 kilometrů.

Zdroj: BBC