O ohni najdete zmínku v lhotské kronice i později. Šlo však o oheň, který zasáhl mnohé země a způsobil lidem do té doby nepoznané hrůzy. Lhotský kronikář jejich počátek líčí těmito větami.

"Obrovský vulkán vybuchnul. Oheň světový, dlouho tlumený, vyšlehnul. Už dlouho to v celém světě vřelo. Všeobecná nespokojenost ve všech vrstvách a třídách pokolení lidského, všeobecné zbrojení v celém světě, nekonečné napínání lučiště trpělivosti poplatnictva do nejvyšší míry, národnostní třenice, roztříštění stran v národě, ubývající duch nábožnosti, monožící se duch nevěry, věrolomnost a mravní zkaženost, z toho pak vyplývající tíseň v rodinách, obcích a národech, bylo už dlouho a dlouho neblahou předzvěstí, že lidské pokolení se blíží velkým změnám, že kráčí vstříc hrozné budoucnosti...."

Roku 1914 začala I. světová válka, miliony mladých mužů byly povolávány na bojiště. O tom, jak odcházeli na frontu ti lhotští, píše kronikář velmi citlivě a emotivně: “Noci právě předcházející se spalo málo v rodinách, jimž měl odejeti otec nebo syn.

Těžko se však usínalo i tam, kde nikoho na vojnu nevypravovali. Ráno před odjezdem shromáždil se zástupy mužů, žen a dětí, aby doprovodily svoje milé a známé. Pláč a nářek žen i dětí, strach,m naděje, sem tam i odhodlání mužů, přišla doba odjezdu.
Poslední objetí, poslední políbení, poslední stisk rukou a vojáci posedali do připravených vozů. Tu seskakuje otec, abys ještě jednou rozloučil se ženou a synečkem, oči se zamžily, v uších zaléhlo, hrdla se stáhla, a v tichosti odjíždějící „nadšení“ rakouští vojáci, sotva viděli své známé, sotva slyšeli Sbohem, vraťte se brzy, vraťte se šťastni. Všichni se však nevrátili. Toho dne se již nepracovalo, však také práce následujících dní nestála za mnoho. Mobilizace velmi rušivě zasáhla do života rodin, válka nebyla vítána, spíše proklínána, ač některými lidmi pokládána za trest Bohem, na hříšný svět seslaný.“

Byla to smutná doba, o níž kronikář píše, „že buben zarachotil skoro den ze dne a strážník oznamoval nové nařízení, nové odvody či nové svolávací vyhlášky“. Přišla velká chudoba, vládl pesimismus, „Rozčilení ale během doby značně pokleslo, lidé otupěli a vše přijímali jako nucené zlo. Zpočátku děsivě působily zprávy, že ten nebo onen byl raněn nebo padl, ale ve čtvrtém roce byl národ tak otupělý a přestrašený očekáváním věcí horších, že snad ani nechápal ono hrozného neštěstí.“

Vládla krutá drahota. Kronikář dává za příklad některé ceny, jak se lišily mezi roky 1914 a 1918. Například metr plátna, který stál 50 haléřů, stál 25 korun, oblek šel nahoru z 20 korun na 800 korun, klobouk z 2 korun na 120, košile z 2 na 60 korun, jeden metr krychlový palivového dveří stál původně 6 korun a skočil na 150 (?) korun.

Ke vší smůle byl ještě rok 1917 suchý a neúrodný, kronikář si povšiml, že „pole téměř jen ženami a dětmi obdělávaná dala ubohou úrodu, a proto budoucí rok 1918 očekáván se zoufalým strachem“. A o velké chudobě svědčí i tehdejší zprávy o lidech z měst, které do Lhoty a dalších vesnic docházely alespoň pro hrst mouky, kousek chleba, trochu mléka či hrudku másla. Ale kronikář dosvědčuje, že tito lidé se často vraceli s prázdnou, i když nabízeli velké peníze.

Napětí ještě zvyšovaly zprávy z bojišť, kde rakouská armáda prohrávala a mnozí vojáci prchali domů. Byli mezi nimi i ti lhotští, kteří se schovávali před četníky. „Ve dně skrytě pracovali a v noci vstávali na hůrách nebo ve stodolách, aby nebyly četnickými hlídkami nebo vojskem maďarským překvapeni, pochytáni a odváděni eskortou ke svým plukům. Těch zběhů, jak se jim říkalo desertérů, stále přibývalo, neboť zbíhali vojínové od vojska nemajíce na vojně co jísti a nemohou se již nadále snášeti útrapy válečné,“ napsal kronikář.

Nelze se proto divit, že za těchto okolností kronikář vítal 28. říjen 1918 - vznik Československa - jako den státního převratu, jako „jitřenku kýžené svobody, která se tyčila ukazovati na obzoru“. Už proto můžeme věřit tomu, že ze vzniku Československa se lidé v Ostrožské Lhotě skutečně upřímně radovali.

„Zřízení státu československého bylo oslaveno v Ostrožské Lhotě dne 29. října 1918,“ píše kronikář. „Jakmile přišla zvěst prohlášení samostatnosti naší milé vlasti, večer uspořádán pochodňový průvod, který při zvucích hudby procházel obcí. Zpívány vlastenecké písně a provolávána sláva Masarykovi a Wilsonovi,“ pokračuje.

Neopomene ale zapsat také událost, která oslavy poškodila. Útok na židovskou rodinu. Dejme slovo opět kronikáři: „Povznesená slavnostní nálada účastníků zkalena nerozvážností několika nerozumných výrostků, kteří špatně rozumějí slovu svoboda. Domnívaje se, že je jim dovoleno všechno činiti, co se jim líbí, že netřeba dbáti zákonů ani šetřili cizího majetku a proto roztloukli zdejšímu obchodníkovi, židu Jakubu Haasovi okna, a ohrožovali jeho život i život celé rodiny.“
Zároveň ale kronikář upozorňuje, že podobné útoky, ba ještě podstatně větší, proběhly také na řadě dalších míst. Okresní hejtmanství dokonce vydalo zvláštní vyhlášku, v níž „upozorniti obecenstvo, aby se žádných násilností nedopouštělo, a tresty pohroziti těm, kteří by tohoto upozorňování nedbali!.

O upřímném nadšení lidí, dnes už stěží představitelném, vypráví také zápis z kroniky o tom, jak šel Lhotou slavnostní průvod u příležitosti sázení Lípy svobody.

“O třetí hodině odpoledne se stavil slavnostní průvod před hasičským skladištěm takto: školní mládež s prapory, mládež škole odrostlá s hudbou, obecní zastupitelstvo, sbor hasičský, a lidová školní mládež nesla dvě ověnčené lípy ku sázení, a mladíci na nosítkách jednu větší lípu. Průvod se bral za zvuků hudby před školní budovu, kde měly být ony tři lipky zasazeny,“ píše kronikář.

Zároveň líčí, jak největší lípu, Lípu Komenského sázela školní mládež, druhou Masarykovu, obecní zastupitelstvo, a třetí Wilsonovu (podle tehdejšího amerického prezidenta) hasičský sbor. „Zapěním národní hymny Kde domov dům slavnost skončena, načež se průvod v témže pořádku jak přišel zase vrátil k radnici, kde byl rozchod,“ končil kronikář.

Zatímco velké události světové i domácí dál pokračovaly, lidem nezbylo než se vrátit ke svému každodennímu životu, mnohdy stále těžkému, plnému starostí. A byly tady ještě dozvuky války, zbývalo pochovat mrtvé a vzdát jim poslední čest. V Ostrožské Lhotě se tak loučily s dvěma rodáky, sedmadvacetiletým Jakubem Malůškem a o rok mladším Antonínem Malůšem, kteří zemřeli v ruském zajetí.

Podívejme se, jak toto rozloučení zaznamenal dobový tisk. „Pohřební oslava vojínů zemřelých v ruském zajetích. Bolestně dojala zpráva, že v asijském Rusku, v gubernii Cobolské, skonali vojenští zajatci, dva mladí vojínové, Jakub Malůšek a Antonín Malůš. První zanechal mladou vdovu s jedním dítkem, druhý, dosud svobodný, zanechal osiřelé rodiče, kteří bolestně želí ztrátu hodného a vzorného syna. Pohřební oslava těchto vojínů slavně oslavena dnes 3. a 4. února v našem pěkném ozdobeném chrámu Páně. Byly to první pohřby našich „zajatců“, proto návštěva lidu co nejčetnější.

Dne 3. února oslaven pohřeb vojína Antonína Malůše. Z domu zarmoucených rodičů vyšel časně z rána průvod, malebně nastrojených družek a družiček s hořícími svícemi, nesouce ozdobný věnce, který položen na připravovaní v chrámu truchlolešení.. Kolem něhož rozestavěny svíce, ozdobené věnečky a smuteční fábory pentlemi.V přeplněném kostele kolem rakve ozdobeného zástupy lidu, zvláště panen v růžovém nastrojení s hořícími svícemi. Počaly smuteční hodiny po konkudě.
Promluvil pan farář o zesnulém hrdinovi, který byl hodným synem, statným vojínem, zbožným katolíkem, a na důkaz přečetl jeho dopis, psaný rodičům z bojiště ruského. Z dopisu toho obšírně psaného každý vyčetl, jakou lásku choval syn k rodičům, jak oddaně do vůle Boží bojoval a pak připraven na smrt, nelekal se žádných útrap válečných. Všecko tonulo v slzách, bylo už po službách Božích, ačkoliv dlouho trvaly, nechtělo se lidem z chrámu….“