Tak na té fotečce je pan Čambal. Martin Čambal, vynikající zpěvák lidové muziky z Velké nad Veličkou. Museli byste ho slyšet. A vidět. Měl jsem to štěstí v pátek pozdě večer v Základní umělecké škole ve Veselí nad Moravou, kde nahrávali své CD chlapi z Horňáckého mužského sboru ve Velké nad Veličkou. Však se k tomu brzy na stránkách vrátím, ukážu vám i řadu fotek z nahrávání.

Té, na které je pan Čambal, jsem musel dát přednost, protože k ní chci napsat něco, co by mně určitě rychle uteklo z hlavy, pokud bych to nenapsal hned. Možná i tím chci tak trošku povědět něco na téma Horňáků, jejich "odlišnosti" či neodlišnosti", nebo možná ještě přesněji napsáno - jejich jedinečnosti, pokud jde o lidovou hudbu i trend, jakým se ubírá.

I když - co mám vlastně psat, když to napsat nejde? Slyšeli jste někdy hlas Martina Čambala? Slyšeli jste vřelost - ano, vřelost, je možná to správné slovo - vřelost jeho hlasu? Viděli jste ho, když je při zpěvu šťastný? Viděli jste ho cifrovat? Tak si toto všechno představte a podívejte se na hodinky, na který je už deset večer. Nahrávací studio se má zavírat, jenže pan Čambal zpívá dál. Obleče si bundu, vysvlékne si ji, zase si ji oblékne a zpívá jakoby vůbec neměl za sebou několikahodinové nahrávání. Poďme, končíme, říká někdo od nahrávacího studia, jenže Horňáci dělají, jakoby ho ani neslyšeli. Jura Slovák z Velké - znáte Juru Slováka? - se k panu Čambalovi přidává, oba vystřelují ruku k nebi a zpívají určitě ze všech sil. A brzy se k nim přidává další ze zpěváků.

Mít klíče od nahrávacího studia, určitě by zpívali ještě dlouho. Vždyť se nechce jít ani muzikantom. "Chce sa vám dóm?" ptá se někdo z nich a primáš Petr Mička dává jasně najevo, že to určitě ne. Hraje na housle jakoby nemohl bez nich ani žít, jen tak, bez obecenstva, bez jakékoliv nutnosti. Postupně se dostane až k čardáši, a v dalším "přecházení" mu zabrání jen důraznější upozornění, že nahrávacví studio se už opravdu zavírá.

Nevím, jak vy, ale toto je důvod, proč Horňáky a jejich vášnivý vztah k muzice mám tak rád. Ano, samozřejmě i v tomto regionu se onen vztah mění a najdete tady muzikanty i zpěváky, kteří prostě jen "účinkující" z jakési nutnosti, ale tady, v tomto nahrávacím studiu a na řadě míst Horňácka ještě toto takřka neexistuje - nebo vůbec neexistuje. Toto je ještě zpěv a hraní, které vychází někde zevnitř člověka, je pro něj nutností, na nikoho se neohlíží a podle žádných pokynů se neřídí. Naopak těmto pokynům mnohdy odporuje.

Chtěl jsem ony okamžiky, o kterých píšu, zachytit, nahrát na kameru, jenže zrovna jsem ji neměl. Druhý den jsem chtěl alespoň zachytit pana Čambala, jak zpívá jednu z písniček, které v pátek nahrával. Jenže už jsem měl smůlu - už to nezazpívám, mám chrplavý hlas, su nachlazený," vysvětloval mně v sobotu.

Asi to tak má být. Ne nadarmo se říká, že to, co je v životě nejkrásnější a nejtajemnější, nejde ani zachytit, zrovna ty nejsilnější okamžiky se nedají nijak zhmotnit. Snad alespoň tímto nejnepatrnějším způsobem jsou cítit z mých předešlých slov...A samotný hlas? Ten naštěstí zůstane zachován alespoň na "cédéčku" tohoto horňáckého sboru.Poslechněte si ho...

RB