Copak je možné psát něco o folklorní Strážnici? Má to nějaký smysl? Už to slovo "folklorní" je strašné! Nemám ho rád, protože je nepěkné, blbě se píše i vyslovuje a málokdy ví, co si pod ním představit. Strážnice se musí prožít...Projít...Proposlouchat...Prozpívat...Nebo třeba i propít...

Strážnice? To je pro mě vstup do jiného světa. Výstřel raketoplánem na jinou planetu. Setkání s mimozemšťany. Jiný čas i prostor. Až umřu, vyprosím si od Boha, aby mě na svět propustil aspoň jednou do roka. Na Strážnici! Nebudu mít foťák ani diktafon, nebudu pobíhat sem a tam, abych toho stihl co nejvíc a nic mně neuteklo. Budu poslouchat muziku a těšit se, že tady, na krátké vycházce, potkám své nejbližší. Právě tady bych je chtěl potkat a nikde jinde! Jen ve Strážnici si dokážu taková setkání představit....

Už by mě Bůh volal zpátky, přemlouval bych ho, ale byl by neoblomný. Ze Strážnice aspoň na chvilku přes Veselí a Ostroh k nám do Lhoty, odtud pěkně pěšky do kopce na Antonínek a rychle přes Blatnici na Horňácko. Nebo ze Lhoty na Hluk do Hradiště a na Velehrad. Aspoň na chvilku se podívat na milovaná místa...

Ale je čas ještě se vrátit do Strážnice! Teprve vcházím dovnitř, ale už od vchodu slyším nádherný hlas. Dušan Holý. Dušánek, jak mu mnozí kamarádi říkají. Jsem hluchý, jak poleno, neumím zpívat, ani zpěv pořádně neslyším, ale Holého hlas poznám. Jdu za ním, tam za velikou zeď, tam, kde se kdysi promítalo letní kino, stojí u stromů i s dalšími muzikanty a opravdu zpívá. Zkouška. Do zahájení pořadu zbývají skoro dvě hodiny. Dušan Holý. Zpěvák lidových písniček, úžasný zpěvák, rodák z Horňácka, který většinu života prožil v Brně, profesor, pedagog na vysoké škole, sběratel písniček, etnograf, autor několika knih, mimo jiné o romském koncentračním táboře a lidech v něm. Chtěl bych o něm toho tolik povědět a napsat, jenže obvykle člověk ze sebe nedostane nic kloudného právě tehdy, když toho má nejvíc na jazyku.

Dušana Holého mám tolik rád, v mnohém je on pro mě Strážnice. Fotím ho, ale bojím se, že mé fotky o něm řeknou jen málo. Nahrávám ho na diktafon, ale bojím se, že mé útržkovité nahrávky o něm rovněž řeknou málo. Stále více si uvědomuji, jak se mi nedaří přibližovat krásu a atmosféru míst a věcí, u kterých jsem přítomen. Co to zkusit kamerou? Nevím.

Jsou lidé, s nimiž je vám dobře, aniž byste chtěli nebo dokázali povědět proč. Cítíte, že mají dobré srdce a povahu a nedokáží ubližovat. Museli byste vidět jejich oči. Sleduju, jak jde Dušana Holého zdravit snad už stý člověk, ale on se na každého usmívá a každému stejně upřímně podává ruku. Všecko dělá opravdově, zdá se mi, že v jeho chování není nic falešného. Žasnu vždycky, když ho vidím zkoušet. Stejně jako tady ve Strážnici. Jeho hlas je jemný, ale dává do něho všecko, do celého zpěvu, pozoruju, jak se mu už třesou ruce, ztěžka zvedá pohárek vína, sotva ale začne hrát muzika, on vyšvihne ruku k nebi a zatne dlaně tak, že by v nich rozmáčkl na prach i žulu. Zpívá naplno, mám pokaždé strach, že právě tuto písničku nemůže dospívat, ale on nakonec ještě stihne i zlehka zatancovat. Tady ve Strážnici i kdekoliv jinde, kde ho potkávám. Bez něho bude můj život chudší...

O kousek dál sedí paní Kománková. Z Horňácka, z  Javorníku. Jedna z posledních žijících legend ženského horňáckého zpěvu. Když s ní mluvím, sotva ji slyším, hlas už má slabý, povídá mi o tom, jak se jí ztrácí paměť, ale já stejně moc rád poslouchám její povídání. Je to povídání o jiných časech, naše nové století do něho nijak nepasuje. Oblečte mladou holku do kroje, bude se líbit, ale bude to jen takové herecké číslo. S kroji odchází i víra, říká paní Kománková. A tady na Slovácku slyším od starých tuto větu často. Století bez krojů i bez víry. Na své vystoupení čeká paní Kománková dlouho, snad dvě hodiny, když ale potom vejde na pódium a zazpívá, vidím, jak některým divákům tečou po tváři slzy.

Lidský hlas je mocný, někdy mocnější než armády, řekne vám o druhém víc než přehršle slov, i proto mám rád lidovou písničku. V ní je totiž hlas králem, pánem, před takovým hlasem se často stává člověk nejpokornějším. A tady ve Strážnici potkávám pokoru téměř na každém kroku. Buď pochválena Strážnice, ať se u tebe stávají lidé lepšími....


RB, červenec 2006

ps. Fotečky ze Strážnice doplním později...