Odjížděl jsem z Kuželova po skončení sobotního večerního programu a přiznám se, že jsem byl nadšený. Možná za to mohlo dojemné loučení starosty se všemi účinkujícími, možná krásné počasí, možná zajímavá i inspirativní povídání s řadou lidí. Jisto jistě ale bylo v Kuželově na oslavách 600. výročí vzniku obce krásně. Opravdu.

Vzpomněl jsem si, že podobné pocity jsem prožíval před necelým rokem, když velké výročí slavili v nedaleké Hrubé Vrbce. Tehdy pršelo, Vrbovčané bylo počasím strašně zklamaní, těšili se, že se v pěkném počasí předvedou. Část programu musela být zrušena, ale to, co jsem viděl - večerní zpívání spojené s křestem skvělého CD Hrubá Vrbka, Hrubá - bylo fantastické. Místní kulturák byl narvaný a všichni účinkující předvedli strhující výkony. Vůbec jsem se nedivil, když známý hudebník kritik Jiří Černý napsal o tomto večeru moc pěkné psaní do Lidovek.

Ale zpět do Kuželova na oslavy. Stále mám před sebou chlapy, kteří doslova táhli večerní pořad s názvem Rodáci sobě. Těšil jsem se na něho a byl trošku roztrpčen, když začal s dost velkým zpožděním, navíc mu předcházelo vystoupení mažoretek a dechovky. Ani proti jednomu nemám zásadní připomínky, jen jsem si myslel, že přece jenom tady na Horňácku by měl hrát hlavní roli folklór. (Byť mě znalci místních poměrů vysvětlovali, že Kuželov je prý poněkud netypická horňácká dědina, taková moderní, nefolklorní, vždycky se lišila a zajímavé akce tady mají prý jednů za uherský rok). Nevím, co je na tom pravdy, ale výročí se jim podařilo oslavit výborně.

Přál bych vám vidět lidové zpěváky a muzikanty v akci, když jsou v náladě a ve formě! Třeba jako v oněch kuželováckých Rodácích sobě. Nádhera, kterou nejde vypsat slovy! To jsou rozpustilí malí kluci, dovádějí, jako by jim bylo o třicet, padesát i víc roků méně, občas máte pocit, že už jim tělo moc neslouží, jenže oni vyskočí na pódium, tam předvedou bravůrní výkon a ještě s naprosto jistotu seskočí z pódia. A samozřejmě si jdou na pohárek! Navzájem se poslouchají, když jeden zpívá, ostatní se ho snaží pozorovat a povzbuzovat, tady žádná rivalita neexistuje, místo soupeření se neustále poplácávají, něco si občas zašeptají, tito chlapíci se opravdu vídají nesmírně rádi! A ty jejich hlasy! Některé jsou výbušné jak dělostřelecké kanonáda, ostré, hluboké, jiné naopak jemné, jemné a něžné jako polštář, na který se ukládáme ke spánku. Kde se to v těch postavách bere? Nerozumím tomu, mnohokrát jsem překvapený, jak laskavý tón z nich vychází...

Při psaní o vesnických oslavách bývám podjatý. Jsem nadšený z toho, jak mnohé obce a lidé v nich se před různorodé potíže ujali svobody, jak s ní umí zacházet a jak je tato svoboda vidět na kráse těchto obcí. Jsem také nadšený z toho, jak mnohdy pečují o svou historii, jak se k ní vracejí, jak ji oprašují a to nejlepší z ní se snaží dávat na odiv. Jako například tady v Kuželově. Knížka a disk, který k oslavě připravili, vypadají fantasticky!

Nezažil jsem silnější okamžik než ten, když v místním kostele všichni poklekli před Bohem, když mu přinášeli dary a modlili se za budoucnost svého společenství i za ty, kteří z něho už odešli. V první řadě, kousek od oltáře klečel starosta, celý kostel zpíval a místní děti zpěv doprovázely muzikou.

Snad jediný, koho nechytli tyto oslavy za srdce, byl řidič vládního BMW, který seděl v autě a sledoval na malé obrazovce fotbal...

RB, červenec 2006


ps. Brzy sem přidám také fotky z těchto oslav i několik povídání, například s autorem knihy, doktorem Pavlíkem...