Jan Špáta v Krásných ztrátách
Hledat
Slovácko
- NOVINKY + OBČASNÝ "DENÍK" 21. březen 2008 - poslední zápis
- O projektu těchto stránek..... a moje velká prosba
- OSTROŽSKÁ LHOTA
- STŘÍPKY ZE SLOVÁCKA
- HORŇÁCKO
- Poutní místo Svatý Antonínek
- Fotbal, tenis a volejbal ve Lhotě
- Fotbal 1. FC Slovácko
- Slovácko v televizi + archiv ČT
- Video: Folklorika v televizi
- Horňácko na internetu
- FOTKY 2005 + 2006
- ZAJÍMAVÉ WWW STRÁNKY
- ZPRÁVY MIMO SLOVÁCKO
- NOVINY NA SLOVÁCKU - tady můžete číst
ČT 2 Beseda s Janem Pirkem a Janem Špátou 16.02.2004
20:45 Krásný ztráty - Strana: 01
Beseda s Janem Pirkem a Janem Špátou
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Dobrý večer, dámy a pánové, vítejte opět v baru jménem Krásný ztráty.
Ze Spojených států si přivezl návyk ordinovat ve společenském obleku pod bílým pláštěm a přidal k tomu motýlek, protože prý ležícím pacientům narozdíl od kravaty nevlaje při vizitě do tváře. Přednosta kardiocentra a Kliniky kardiovaskulární chirurgie Institutu klinické a experimentální medicíny je naším nejznámějším chirurgem zabývajícím se transplantací lidského orgánu, kterému něžně říká srdíčko. Pragmatický muž s tváří připomínající amerického herce Paula Newmana, který si fyzickou kondici, nezbytnou k výkonu svého náročného povolání, udržuje mohutnými dávkami různých druhů sportu, Jan Pirk.
Klíčová témata lidského života - štěstí, mimořádné výkony, talent, láska, přátelství i smrt - zaujaly tohoto výjimečného filmaře na celý život. Natočil více než stovku dokumentárních filmů, z nichž velká část získala mezinárodní ohlas i ocenění. Jako jeden z mála špičkových umělců dokázal najít okamžik, kdy má svou filmařskou dráhu ukončit a odejít do ústranní. Po více než čtyřiceti letech intenzivního hledání pozitivních stránek života našel předčasem nový rozměr svého života na venkovské samotě, kterou přerušuje cestami do Prahy za svými studenty na filmové akademii. Scénárista, kameraman, režisér Jan Špáta.
Jakej to je pocit poprvé v životě držet v ruce lidský srdce?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
To ani tak nemůžu říct, že by to byl nějakej zvláštní pocit, protože k tomu se člověk dostává postupně, ale zvláštní pocit si já pamatuju, když jsem dělal první transplantaci srdce a když tam najednou to srdce nebylo, kde má bejt. To je strašně zvláštní pocit napoprvé, když ten hrudník je prázdnej a jsou tam jen ty cévy a teď se na to mákne, tak to byl zvláštní pocit, to jo.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Když jste byl medikem, neměl jste ze začátku třeba takový ty problémy, jako někdy mívají lidi, že se nemůžou dívat na krev, nebo lépe řečeno, ještě se zeptám jinak, co se dělá vlastně se studenty, kteří tohle to třeba v sobě objeví? Dá se to postupně nějak zvládnout, nebo to je nadosmrti vlastně člověk diskvalifikovaný pro takovou práci?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ne, já si myslím, že to jsou spíš takové historky, povídačky, protože člověk se nesetká s mrtvým tělem najednou, že jo. Nejdřív se studujou kosti, tak dostanete jednu malou kostičku tady ze zápěstí, postupně dostanete celou kostru, pak dostanete svaly a tak dále a tak dále, až se dostanete k tý vlastní pitvě. Takže sem tam nějaký děvče třeba zbledlo a muselo si rychle sednout, ale je to všechno, myslím si, že je to věc cviku a že se to překoná.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Takže si myslíte, že ten, kdo má v sobě to, co třeba mám já, že opravdu já se absolutně nemůžu podívat na otevřenou ránu vůbec, můj otec stačil omdlít ve chvíli, kdy mě vedle očkovali nebo brali krev, tak...
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Možná, že to už je vyselektovaný, že takový lidi jdou do televize a nejdou...
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Možná, že to je taky tou motivací nebo tou ctižádostí. Ještě jak má takovou profesi jako já, kameraman, a má jít točit operaci srdce a má z toho hrůzu, tak tím, jak se schová za tu kameru, a tím, že chce něco prostě ulovit a že prostě po tom touží, tak se tyhle ty strachy prostě rozpouštějí, že jo. Takže člověk jako vlastně najednou je odvážnej a najednou něco, co by nikdy neudělal, nikdy by tam nevstoupil, tak najednou stojí nad tím otevřeným hrudníkem a točí prostě srdce...
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
To je pravda, nikdy nám kameraman neomdlel na sále.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
A přitom to jsou všechno lidi, který z toho mají absolutní hrůzu, když tam jdou točit, že jo.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Bylo to téma toho lidskýho srdce, teď myslím z toho medicínského hlediska, nějaký osudový pro vás?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Tak bylo to osudový v tom, že já jsem byl v tom roce, v únoru jsem byl operován v Hradci, měl jsem operaci srdce bypass a už za půl roku jsem tam přišel zpátky jako na místo činu a natočil jsem o tom film. A musím říct, že jak tu operaci, tak to vlastně pak natáčení, že jsem bral takovej trénink toho, co považuju za vůbec nejhorší, a to je prostě strach. Strach, ten je daleko horší než to, co pak člověk jako pacient zažije, nebo to, co zažije jako autor a režisér a kameraman. To když člověk překoná strach, tak potom najednou vydrží víc, než by si myslel, že vydrží. Takže já když jsem na tu operaci šel, tak abych ten strach překonával, tak jsem jaksi využil svýho profesionálního zájmu a snažil jsem se brát tu operaci jako obhlídku. Musím říct, že mi to ulehčilo spoustu takových kritických chvilek, kdy bych jinak prostě se tím strachem nechal škrtit. Já se vás zeptám, jestli vy byste měl strach, kdybyste šel na operaci srdce?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Já jsem takhle, když jsem se to v Americe učil, tak jsem se učil u jednoho strašně talentovanýho chirurga v New Orleans a on věděl, že má vadu na tý jedný chlopni, a tak jsme se o tom jednou bavili a on říká: "Tak já si budu muset nechat udělat tu operaci asi. Od koho já se tak nechám odoperovat?" Povídá: "Asi si to udělám sám, mně už neumřela žádná, ani nepamatuju." Samozřejmě že by člověk měl strach, protože vím, co všechno se při tom může stát, ale taky na druhou stranu vím, že tahle ta vaše operace má riziko asi jako operace žlučníku.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Tak to je vynikající.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ne, kdepak, když vidím vás a aortokoronární bypass, tak to nemá větší riziko než jedno procento, ta operace.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
No, tak vidíte, tehdy jsem to...
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ale stejně když si, tak vím ty nepříjemnosti, ta roura v krku, cévka v močovým měchýři a takový nepříjemnosti.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
A myslíte, že platí to, že optimismus je nedostatek informací, že teda jaksi ten strejda z Vysočiny že by měl menší strach než doktor, kterej ví všechno, co ho může čekat?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Je to daný osobností a kupodivu říká se, že žena vydrží daleko..., není to pravda. Ženy mají mnohem více komplikací po srdečních operacích, mnohem víc fňukají než mužský. Vůbec to není pravda. Ženský jsou mnohem horší pacienti než mužský.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Změnil se během toho natáčení toho filmu, se jmenoval Srdce na dlani, jestli se nepletu?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Srdce na dlani.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Změnil se nějakým způsobem váš pohled na tu lékařskou profesi? Dozvěděl jste se tam něco třeba, co jste nevěděl?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Já jsem si naopak jako potvrdil, že prostě to je jako určitá výsada, když člověk může takovýhle krásný povolání dělat jako chirurgii, a dokonce musím říct, že jsem tam našel i chirurgy, který mně potvrdili i to, co si myslím, že ten mimofinanční příjem, kterej člověk geneticky jaksi dostal v určitejch schopnostech, že může vykonávat určitý povolání, třeba, já nevím, řídit jumbo, nebo dělat chirurga, nebo kameramana, nebo režiséra, že to je prostě něco, co se nedá prostě penězma jako vynahradit, a že to je úžasnej dar, kterej by si měl člověk neustále připomínat, že ho má.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Když jsme u tý chirurgie a u kamery, jak se vy díváte, pane doktore, na ten současný boom všelijakých těch televizních seriálů či filmů z prostředí lékařského, chirurgického, od té naší Nemocnice počínaje až po všelijaký ty Chicago Hope a já nevím, jak se všechny ty seriály jmenujou. Jak to srovnání téhle fikce s realitou vypadá?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Tak Chicago Hope, to je strašný, to já prostě vypínám, když náhodou televizi mám puštěnou na tom kanále, tak ji okamžitě vypnu, to jsou úplný nesmysly a to vůbec takhle ve skutečnosti není. Já jsem neviděl moc dílů té druhé části Nemocnice na kraji města, protože jsem byl..., neměl jsem čas se na to dívat, ale myslím si, že to je spíš o životě, čili po té odborné stránce tam žádný chyby nejsou. Ale jinak nejlepší byla Vesnička má středisková.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Tam se něco o chirurgii objevilo, nebo jak?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ne, no, ale byl tam vesnickej lékař a já osobně si myslím, že ten praktik, že to je vůbec nejtěžší dělat z tý medicíny, že to je lékař, kterej vlastně rozhoduje o osudu těch svých pacientů, kterej musí vědět: "Tohohle bych měl někam poslat a tenhle ten, to je jenom hypochondr, tomu nic není." Takže takovýhle filmy se mi líbí o medicíně, když jsou, ale jinak to ostatní je, na to se prostě nedívám.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Jak vlastně vypadá na tom sále ta operace? Ono to trvá kolikrát třeba i řadu hodin.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
To trvá vždycky, operace srdce, řadu hodin, ale když tam vy přijdete jako nezasvěcený na ten sál, tak si řeknete: "To je sranda. Já tady sundám ty skleničky z toho stolu a jdu to dělat ve studiu," a to je vidět, že to ten tým umí. My to prostě děláme, jsme soustředění, ale přitom si pouštíme hudbu, přitom v určitých fázích operace si povídáme...
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Jakou hudbu si pouštíte?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Většinou si pouštíme rádio, ale mně tam strašně rozčilujou ty reklamy, který jsou strašný, takže si pouštíme, podle toho, kdo jakou hudbu má rád, zpravidla ne vážnou hudbu. Zpravidla si pouštíme nějakou takovou populární hudbu, jakou kdo má rád, a povídáme si třeba o fotbale, o děvčatech, ale ta operace přitom prostě musí mít spád, musí běžet plynule. Jakmile přijdu na sál, kde vidím, že panuje napjaté ticho, anebo se křičí, tak to jako moc nesvědčí o tom, že to vede chirurg, kterej je jako dobrej.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Jakej rozdíl je mezi profesí dokumentaristy a, řekněme, režiséra hraného filmu? Já vím, že vy jste jako kameraman taky točil s některými režiséry hraný film. Je to velký rozdíl?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
No, tak pro mě já myslím, že to je rozdíl, který se hlavně projevuje, člověk dělá rád dokument, anebo hranej film, že to je hlavně v povaze. Já jsem netrpělivej člověk, nerad čekám, prostě rád zachycuju něco, co prostě mně přinese život. A právě to dobrodružství dokumentárního filmu je v tom, že člověk jako vlastně jedinou jistotu má nejistotu a neví, co se přihodí, a právě to, co autenticky člověku přinese, ten život, když ta kamera běží a mikrofon je zapnutej, tak to je na tom to úžasný a to autentický a to neopakovatelný. A pro mě třeba ten hranej film dělat je samý čekání, všechno je to vymyšlený předem, je to dlouhý zasvěcování. Takže já jsem po tom nikdy netoužil. Je pravda, že jsem i některý hraný filmy v Německu točil jako kameraman a že mně to nikdy nijak zvlášť jako nevyhovovalo.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Patříte mezi ty lidi, který se koukají na svoje filmy?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Tak já patřím mezi ty, který se na ně dívají, ale nepamatuju si je všechny, to je pravda, že mám na škole, mám kolegu, kterej to jako víc jaksi je takovej systematik a hlídá to, ale ty filmy, jaksi na ně se člověk dívá, za prvé, to je jakoby deník, je to jako kronika mýho života, je to jako někdo, kdo si píše deník a podívá se, co dělal před dvaceti lety, tak já když si pustím dneska film, třeba, já nevím, jsem si teďka pouštěl o dopravních nehodách nebo o lidech, který způsobili dopravní nehodu, no, tak vlastně si vzpomínám na všechno i na sebe sama, co se dělo v době, kdy jsem ty filmy točil. A pak si myslím, že člověk jako se na ty filmy musí umět dívat jako divák a musí je k sobě nechat doléhat ne jako profesionál, aby prostě zjistil, jestli se mu povedly.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy si vedete nějakou evidenci, například kolik jste už transplantoval srdcí?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ne, já na tuhle otázku říkám, ještě se nepovažuju za tak starej, abych bilancoval. Opravdu já dělám, tak třeba v loňským roce jsem udělal 335 operací, tak to vím, ale vy máte tu výhodu, že vy se na svoje dílo můžete podívat. My to zašijeme a už to víckrát nevidíme. A pacient posuzuje jenom, jak to má hezky zašitý. Ne, my si děláme taky někdy kontrolní takzvaný koronarografii, kdy si kontrolujeme, jak ty bypassy vypadají. Já musím říct, že já bych to chtěl mít u všech svých pacientů a že se na to dívám jako na takový sochařský dílo, jak tam ty bypassy hezky leží, jak jsou průchodný, takže se na to taky rád podívám.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Co musí umět člověk k tomu, abyste mu třeba vy jako šéf týmu poprvé svěřil závažnou operaci srdce? Cítíte za něj velkou odpovědnost, myslím tedy za toho nováčka?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Myslíte nováčka chirurga, nebo nováčka pacienta?
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Nováčka chirurga, teď mluvím o nováčku chirurgovi.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ne, já necítím vůbec odpovědnost za toho chirurga, já cítím odpovědnost za toho pacienta. Základní předpoklad je, že ten pacient o to musí mít zájem a předpoklady. Předpoklady, to znamená, že musí být manuálně zručnej. Já už jsem od nás se rozloučil s mnoha mladými lékaři, kteří vyniknou v jiném oboru. To neznamená, když někdo nemá nadání pro kardiochirurgii, že nemůže bejt vynikající v jiném oboru. Čili musí mít ty předpoklady a potom musím vidět, že má zájem, že na ten sál chodí, že se dívá, že asistuje a ne že říká: "Ježiš, já zase musím dneska na sál." A takovej člověk, postupně já mu tu operaci svěřím, já mu ji asistuju od těch jednodušších částí až poté najednou..., jako my jsme tady přešli na natáčení, ani jsme nevěděli jak, tak on najednou začne operovat, ani neví jak.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Měl jste větší strach, když jste poprvé sám operoval, anebo když jste poprvé někomu svěřil operaci jako šéf?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Určitě jsem měl větší strach, když jsem operoval sám, protože když už jsem byl šéf, tak jsem věděl, že když to ten nebude tak moc umět, že já to za něj brilantně vyřeším, jo.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Myslíte si, že v medicíně je statisticky, řekněme, stejný počet lemplů jako, já nevím, mezi řemeslníky, nebo že ta disciplína má v sobě nějakej třeba jinej samočistící mechanismus, který tyhle lidi vypudí? Český národ samozřejmě vnímá příklad toho doktora Cvacha.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Je zásadní třeba rozdíl mezi námi a Spojenými státy. Ve Spojených státech je spoustu lékařů, kteří to dělají jako řemeslo, protože to vynáší peníze. To teda u nás nepřipadá v úvahu, že jo, protože když někdo, kdo má na to, aby vystudoval vysokou školu, a chce vydělávat peníze, tak nejde dělat medicínu. Já myslím, že to platí ještě teď pořád, i když já si nestěžuju na plat, že bych..., ale když chce někdo vydělávat peníze, jde dělat do banky, jde dělat právníka. Čili myslím si, že tolik lemplů v té medicíně není, protože to skutečně převážně jdou dělat lidi, který to baví.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy učíte na pražský FAMU. Cítíte to jako určitou povinnost, že chcete jako předat vlastně to, co jste se za ty léta naučil, anebo je to, řekněme, nějaká motivace daná tím, že jste rád mezi mladými lidmi občas?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Tak já myslím, že to je obojí, ale hlavně já mám pocit, že opravdu takovou tu první půlku života, kdy člověk jako sbírá zkušenosti a často ještě není schopen jaksi verbálně formulovat ty zkušenosti a že pak jako přišla v mládí třeba určitá potřeba točit filmy, tak v určitý fázi přijde potřeba někomu o tom něco říct. Člověk přestože třeba je introvert a plachej a stydlivej člověk jako já, tak nakonec přijde i do televize, anebo začne přednášet studentům, protože ta potřeba je relativně silná. Takže já myslím, že tohle je to nejdůležitější.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste odborník na výměnu lidských orgánů, jestli to můžu takhle velmi vulgárně...
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Tak spíš odborník na lidský srdce.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Chci se zeptat proto, jestli si myslíte, že tahle disciplína, tedy výměny těch lidských orgánů, má někde nějakou hranici, jestli třeba to není tak, že vlastně jednou člověk bude žít vlastně tak dlouho, jak bude chtít, protože až něco mu začne haprovat, tak si to prostě jako nechá vyměnit?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
To je jedna z teorií nebo jedna z cestiček, kam by medicína mohla jít, ale jaksi budoucnost vlastně je v preventivní medicíně, a to je třeba genetický inženýrství. Když by se dokázalo ošetřit, když má někdo gen pro něco, že dostane určitou nemoc, a podařilo by se to ještě před narozením ten gen změnit ve zdravej gen, tak už k tomu nikdy nedojde. Čili kdybychom to brali úplně, úplně, tak jednou se budou klonovat zdraví lidi.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
A vám tohle to vůbec nepřipadá, jako že to je vlastně..., že se dotýkáte nějaký samý prapodstaty toho bytí způsobem, kterej je možná až nepatřičnej občas?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Určitě to je, možná, že to povede k vyhubení lidstva, tohle to, ale toho my se nedožijeme.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste se, pane režisére, předčasem dobrovolně rozhodl vlastně ukončit svoji kariéru filmařskou a odejít. Jak jste přišel na to, že teď je ten okamžik, kdy vlastně je to správně a je lépe jít od válu?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Tak ten okamžik, když tohle to člověk chce udělat, tak v každým případě ho musí udělat s předstihem. A jak je dlouhej ten krok jako předtím, to je jaksi riziko určitý, ale já prostě jsem se podíval do kalendáře, podíval jsem se, kdy jsem se narodil, a řekl jsem si, čtyřicet dva roků jsem dělal profesi, ale dělal jsem dvě profese, jako který normálně jsou považovaný za plnohodnotný, to znamená, že kdybych to jako v nadsázce bral, tak jsem dělal osmdesát čtyři roků, a tak jsem si říkal: "Stačí." A řekl bych, že kdyby jako u pana profesora tady, by šel operovat a cejtil by, že nemá chuť už, nebo že už ho to netěší. No, a já jsem točil taky a najednou jsem cejtil, že už nemám tu páru, že už to nemá ten šmrnc, že už se na to netěším jako kluk. A tohle to aby si člověk, aby člověk jako přece jenom se dostal trošku nad průměr tý kvalitě, tak musí tam bejt ten motiv hry, toho klukovství, tý radosti z tý práce, a tak jsem si řekl, že tím, že člověk pověsí na hřebík svý řemeslo, který ho takhle stravovalo, tak že nekončí život a nekončí krásy života a že naopak když se týhle zodpovědnosti zbaví, tak se mu třeba objeví věci, o kterých dřív neměl ani tušení.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Stálo to hodně sil? Bylo to hodně jako těžký, osudový rozhodnutí?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Bylo to těžký rozhodnutí, ale tím, že člověk se jako rozhodl, tak mu to přineslo i takovou, bych řekl, jako radost, takovou spokojenost, že člověk je schopen činu, že tam není jenom to, co já říkám studentům pořád, že jim dávám jaksi vyznamenání za snahu, ale že bych jim dal hrozně rád taky vyznamenání za čin. No, tak tady jsem si udělil jako já to vyznamenání za čin. Ale tak zatím toho nelituju.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Mně teda je 55 a do důchodu se chodí v 65 v západoevropský unii, kde teda už brzo budeme, že jo, ale to neznamená, že musím bejt šéf do 65 let, to neznamená, že budu moct operovat, a proto se mi strašně líbily ty vaše slova a považuju to za ohromnou moudrost životní, poněvadž často se tímhle tím zabývám.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Ono vůbec umění odejít je strašně jako...
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Součástí umění žít...
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Třeba vidíme to u těch sportovců, že jo, odejde, vrátí se a už to není ono, že jo. Kdyby bejval odešel a nevracel se, tak byl pořád slavnej.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Přesně tak.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Důležitý je prostě hledat v tom nejenom ty ztráty tedy v tom, ale i ty zisky, protože v každým případě na všem špatným..., nebo na všem jsou i určitý věci, který člověk získá, to je důležitý.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ano, dívat se na to, že konec je začátek něčeho novýho.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Něčeho novýho, to je důležitý, že jo.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
A vy jste známý sportovec a vím, že běháte maratón a triatlon a opravdu takový sporty, u kterých jako opravdu jde o extrémní nasazení, výkon, že jo, podaný. Jste skutečně přesvědčen, že prospíváte svému zdraví?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Tak maratón určitě zdravej není, proto já jich taky neběhám tolik a nejvejš jeden za rok. Já si myslím, že s tím stárnutím si člověk, nejde o to bejt dobrej sportovec v mládí, ale vydržet fyzicky a i psychicky co nejdýl a k tomu se to musí trénovat obojí. Čili i když to někomu může dobře myslet a když je na tom fyzicky špatně, tak je z toho nešťastnej. Takže musí si to člověk umět dávkovat, musí vědět, co si může dovolit, v kterém věku. Já nemůžu ve svém věku soutěžit s 25letejma běžcema, prostě to já..., ale myslím si, že ta fyzická aktivita patří k celkový pohodě. Ono si vyplavíte endorfiny, což jsou takový příjemný pocity, který jsou hrozně hezký, takže musí to bejt dohromady.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste se ve svých filmech často dotýkal soukromí i jiných lidí, že jo. Bylo pro vás jako snadný najít tu hranici, kam vlastně si můžete až dovolit jít v tomhle tom odkrývání vlastně třeba i intimit určitých? A jak jste se s tím vyrovnával v případě svý vlastní osoby, když jste natočil ten svůj poslední film, kterej vlastně je o vás, v přeneseném slova smyslu?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
No, tak na tý naší práci je samozřejmě ta etická stránka hrozně jaksi důležitá a já vždycky, když jsem točil, tak jsem si říkal, když natáčím, to je možná podobný tady, ale když natáčím, tak jsem tedy jako lovec, kterej, jehož povinností služební je dívat se lidem klíčovou dírkou do ložnice, ale když pak stříhám, pak vybírám to, co teda pustím světu, no, tak jsem zase jakoby cenzorem, jsem zastánce těch lidí, jsem jejich ochránce, nejsem ten lovec, nechci jim ublížit. A tohle to jako, kam až, to já myslím, že to je individuální a že to je něco, co si neseme jako z rodiny a od rodičů a prostě z pohádek a z celý tý výchovy. A víme prostě, zhruba cejtíme, kde ta hranice je a kde už bych mohl začít někomu ubližovat. A tohle mně připadá, že je hrozně důležitý, ale nedá se to samozřejmě taky jako naučit. A co se toho posledního filmu týče, tak je tam, kde já teda jsem z tý kamery, nebo z toho, že jsem byl zpoza kamery, jsem předstoupil před tu kameru, no, tak, za prvé, jsem si řekl: "Poslední film, nemůže mě nikdo osočit z toho, že si dělám slávu, že je to takzvaný sebežerství a tak dál," ale bylo to daný silnou potřebou k těm filmům prostě říct nějaký slovo, nějakej komentář, říct, co mě těšilo, co mě bolelo, co považuju za fantastický, co se mi podařilo, kdo mně seslal prostě shůry někdo prostě nějakou příležitost, tak to byl ten důvod, proč jsem se odvážil jaksi překročit tu hranici, kterou bych třeba jindy se překročit bál.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste překročil ještě jednu vlastně jakousi hranici, jestli to tak můžu použít, ten váš výraz, vlastně jste se rozhodl dobrovolně pro samotu. Jaký to je odejít tedy vlastně nejenom od řemesla, ale do jisté míry i od rodiny?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
No, tak je to samozřejmě ten, je to rozhodnutí, to je pravda, ale zároveň je to jaksi, že jo, je to výsledek určitejch mnoha tedy aspektů života mýho a tak dál, ale co se tý samoty týče, tak já si myslím, že samota jako taková zlá není, nebo myslel jsem si a zvlášť když jsem točil spoustu filmů o babičkách, který žily někde v Orlickejch horách na těch chalupách a tak dál. A myslím, bejt sám sebou se sebou, jaksi není to společnost lehká, ale dá se prostě s tím vyjít. Horší je tedy osamocenost, a to mně nehrozí, protože když komunikuju jakýmkoliv způsobem se světem, tak už osamocenej nejsem. A pak si myslím, že člověk si musí zvyknout. Je takový to rčení, že si zvykne i na šibenici, ale jakmile si to sedlo sedne, jakmile se udělají ty mozoly, tak najednou prostě zjistíte, že to, čeho se člověk bál, že má najednou svoje barvy. Jednou se vzbudíte a zjistíte, že ten den má taky nějakej dramatickej průběh, že je tam dobrodružství, romantika a že ty okamžiky radosti a okamžiky třeba nějakejch smutků, když by se porovnaly s tím, kdy byl člověk ve středním věku a měl největší úspěchy, že ty rozdíly v těch proporcích nejsou velký, že víceméně bych řekl, že to je geneticky daný, kolik je člověku dáno, dejme tomu, ze dne, nebo z měsíce nebo z roku, kolik je mu dáno se radovat, kolik bude mít prostoru neutrálního a kolik bude bědovat. Já myslím, že je to daný už sudičkama.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Tak jo, já vám děkuju. Raz, dva, tři a...? Tak a to bylo pro dnešek všechno. Dámy a pánové, děkuji za pozornost a příště opět v baru jménem Krásný ztráty na shledanou.
20:45 Krásný ztráty - Strana: 01
Beseda s Janem Pirkem a Janem Špátou
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Dobrý večer, dámy a pánové, vítejte opět v baru jménem Krásný ztráty.
Ze Spojených států si přivezl návyk ordinovat ve společenském obleku pod bílým pláštěm a přidal k tomu motýlek, protože prý ležícím pacientům narozdíl od kravaty nevlaje při vizitě do tváře. Přednosta kardiocentra a Kliniky kardiovaskulární chirurgie Institutu klinické a experimentální medicíny je naším nejznámějším chirurgem zabývajícím se transplantací lidského orgánu, kterému něžně říká srdíčko. Pragmatický muž s tváří připomínající amerického herce Paula Newmana, který si fyzickou kondici, nezbytnou k výkonu svého náročného povolání, udržuje mohutnými dávkami různých druhů sportu, Jan Pirk.
Klíčová témata lidského života - štěstí, mimořádné výkony, talent, láska, přátelství i smrt - zaujaly tohoto výjimečného filmaře na celý život. Natočil více než stovku dokumentárních filmů, z nichž velká část získala mezinárodní ohlas i ocenění. Jako jeden z mála špičkových umělců dokázal najít okamžik, kdy má svou filmařskou dráhu ukončit a odejít do ústranní. Po více než čtyřiceti letech intenzivního hledání pozitivních stránek života našel předčasem nový rozměr svého života na venkovské samotě, kterou přerušuje cestami do Prahy za svými studenty na filmové akademii. Scénárista, kameraman, režisér Jan Špáta.
Jakej to je pocit poprvé v životě držet v ruce lidský srdce?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
To ani tak nemůžu říct, že by to byl nějakej zvláštní pocit, protože k tomu se člověk dostává postupně, ale zvláštní pocit si já pamatuju, když jsem dělal první transplantaci srdce a když tam najednou to srdce nebylo, kde má bejt. To je strašně zvláštní pocit napoprvé, když ten hrudník je prázdnej a jsou tam jen ty cévy a teď se na to mákne, tak to byl zvláštní pocit, to jo.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Když jste byl medikem, neměl jste ze začátku třeba takový ty problémy, jako někdy mívají lidi, že se nemůžou dívat na krev, nebo lépe řečeno, ještě se zeptám jinak, co se dělá vlastně se studenty, kteří tohle to třeba v sobě objeví? Dá se to postupně nějak zvládnout, nebo to je nadosmrti vlastně člověk diskvalifikovaný pro takovou práci?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ne, já si myslím, že to jsou spíš takové historky, povídačky, protože člověk se nesetká s mrtvým tělem najednou, že jo. Nejdřív se studujou kosti, tak dostanete jednu malou kostičku tady ze zápěstí, postupně dostanete celou kostru, pak dostanete svaly a tak dále a tak dále, až se dostanete k tý vlastní pitvě. Takže sem tam nějaký děvče třeba zbledlo a muselo si rychle sednout, ale je to všechno, myslím si, že je to věc cviku a že se to překoná.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Takže si myslíte, že ten, kdo má v sobě to, co třeba mám já, že opravdu já se absolutně nemůžu podívat na otevřenou ránu vůbec, můj otec stačil omdlít ve chvíli, kdy mě vedle očkovali nebo brali krev, tak...
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Možná, že to už je vyselektovaný, že takový lidi jdou do televize a nejdou...
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Možná, že to je taky tou motivací nebo tou ctižádostí. Ještě jak má takovou profesi jako já, kameraman, a má jít točit operaci srdce a má z toho hrůzu, tak tím, jak se schová za tu kameru, a tím, že chce něco prostě ulovit a že prostě po tom touží, tak se tyhle ty strachy prostě rozpouštějí, že jo. Takže člověk jako vlastně najednou je odvážnej a najednou něco, co by nikdy neudělal, nikdy by tam nevstoupil, tak najednou stojí nad tím otevřeným hrudníkem a točí prostě srdce...
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
To je pravda, nikdy nám kameraman neomdlel na sále.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
A přitom to jsou všechno lidi, který z toho mají absolutní hrůzu, když tam jdou točit, že jo.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Bylo to téma toho lidskýho srdce, teď myslím z toho medicínského hlediska, nějaký osudový pro vás?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Tak bylo to osudový v tom, že já jsem byl v tom roce, v únoru jsem byl operován v Hradci, měl jsem operaci srdce bypass a už za půl roku jsem tam přišel zpátky jako na místo činu a natočil jsem o tom film. A musím říct, že jak tu operaci, tak to vlastně pak natáčení, že jsem bral takovej trénink toho, co považuju za vůbec nejhorší, a to je prostě strach. Strach, ten je daleko horší než to, co pak člověk jako pacient zažije, nebo to, co zažije jako autor a režisér a kameraman. To když člověk překoná strach, tak potom najednou vydrží víc, než by si myslel, že vydrží. Takže já když jsem na tu operaci šel, tak abych ten strach překonával, tak jsem jaksi využil svýho profesionálního zájmu a snažil jsem se brát tu operaci jako obhlídku. Musím říct, že mi to ulehčilo spoustu takových kritických chvilek, kdy bych jinak prostě se tím strachem nechal škrtit. Já se vás zeptám, jestli vy byste měl strach, kdybyste šel na operaci srdce?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Já jsem takhle, když jsem se to v Americe učil, tak jsem se učil u jednoho strašně talentovanýho chirurga v New Orleans a on věděl, že má vadu na tý jedný chlopni, a tak jsme se o tom jednou bavili a on říká: "Tak já si budu muset nechat udělat tu operaci asi. Od koho já se tak nechám odoperovat?" Povídá: "Asi si to udělám sám, mně už neumřela žádná, ani nepamatuju." Samozřejmě že by člověk měl strach, protože vím, co všechno se při tom může stát, ale taky na druhou stranu vím, že tahle ta vaše operace má riziko asi jako operace žlučníku.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Tak to je vynikající.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ne, kdepak, když vidím vás a aortokoronární bypass, tak to nemá větší riziko než jedno procento, ta operace.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
No, tak vidíte, tehdy jsem to...
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ale stejně když si, tak vím ty nepříjemnosti, ta roura v krku, cévka v močovým měchýři a takový nepříjemnosti.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
A myslíte, že platí to, že optimismus je nedostatek informací, že teda jaksi ten strejda z Vysočiny že by měl menší strach než doktor, kterej ví všechno, co ho může čekat?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Je to daný osobností a kupodivu říká se, že žena vydrží daleko..., není to pravda. Ženy mají mnohem více komplikací po srdečních operacích, mnohem víc fňukají než mužský. Vůbec to není pravda. Ženský jsou mnohem horší pacienti než mužský.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Změnil se během toho natáčení toho filmu, se jmenoval Srdce na dlani, jestli se nepletu?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Srdce na dlani.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Změnil se nějakým způsobem váš pohled na tu lékařskou profesi? Dozvěděl jste se tam něco třeba, co jste nevěděl?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Já jsem si naopak jako potvrdil, že prostě to je jako určitá výsada, když člověk může takovýhle krásný povolání dělat jako chirurgii, a dokonce musím říct, že jsem tam našel i chirurgy, který mně potvrdili i to, co si myslím, že ten mimofinanční příjem, kterej člověk geneticky jaksi dostal v určitejch schopnostech, že může vykonávat určitý povolání, třeba, já nevím, řídit jumbo, nebo dělat chirurga, nebo kameramana, nebo režiséra, že to je prostě něco, co se nedá prostě penězma jako vynahradit, a že to je úžasnej dar, kterej by si měl člověk neustále připomínat, že ho má.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Když jsme u tý chirurgie a u kamery, jak se vy díváte, pane doktore, na ten současný boom všelijakých těch televizních seriálů či filmů z prostředí lékařského, chirurgického, od té naší Nemocnice počínaje až po všelijaký ty Chicago Hope a já nevím, jak se všechny ty seriály jmenujou. Jak to srovnání téhle fikce s realitou vypadá?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Tak Chicago Hope, to je strašný, to já prostě vypínám, když náhodou televizi mám puštěnou na tom kanále, tak ji okamžitě vypnu, to jsou úplný nesmysly a to vůbec takhle ve skutečnosti není. Já jsem neviděl moc dílů té druhé části Nemocnice na kraji města, protože jsem byl..., neměl jsem čas se na to dívat, ale myslím si, že to je spíš o životě, čili po té odborné stránce tam žádný chyby nejsou. Ale jinak nejlepší byla Vesnička má středisková.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Tam se něco o chirurgii objevilo, nebo jak?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ne, no, ale byl tam vesnickej lékař a já osobně si myslím, že ten praktik, že to je vůbec nejtěžší dělat z tý medicíny, že to je lékař, kterej vlastně rozhoduje o osudu těch svých pacientů, kterej musí vědět: "Tohohle bych měl někam poslat a tenhle ten, to je jenom hypochondr, tomu nic není." Takže takovýhle filmy se mi líbí o medicíně, když jsou, ale jinak to ostatní je, na to se prostě nedívám.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Jak vlastně vypadá na tom sále ta operace? Ono to trvá kolikrát třeba i řadu hodin.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
To trvá vždycky, operace srdce, řadu hodin, ale když tam vy přijdete jako nezasvěcený na ten sál, tak si řeknete: "To je sranda. Já tady sundám ty skleničky z toho stolu a jdu to dělat ve studiu," a to je vidět, že to ten tým umí. My to prostě děláme, jsme soustředění, ale přitom si pouštíme hudbu, přitom v určitých fázích operace si povídáme...
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Jakou hudbu si pouštíte?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Většinou si pouštíme rádio, ale mně tam strašně rozčilujou ty reklamy, který jsou strašný, takže si pouštíme, podle toho, kdo jakou hudbu má rád, zpravidla ne vážnou hudbu. Zpravidla si pouštíme nějakou takovou populární hudbu, jakou kdo má rád, a povídáme si třeba o fotbale, o děvčatech, ale ta operace přitom prostě musí mít spád, musí běžet plynule. Jakmile přijdu na sál, kde vidím, že panuje napjaté ticho, anebo se křičí, tak to jako moc nesvědčí o tom, že to vede chirurg, kterej je jako dobrej.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Jakej rozdíl je mezi profesí dokumentaristy a, řekněme, režiséra hraného filmu? Já vím, že vy jste jako kameraman taky točil s některými režiséry hraný film. Je to velký rozdíl?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
No, tak pro mě já myslím, že to je rozdíl, který se hlavně projevuje, člověk dělá rád dokument, anebo hranej film, že to je hlavně v povaze. Já jsem netrpělivej člověk, nerad čekám, prostě rád zachycuju něco, co prostě mně přinese život. A právě to dobrodružství dokumentárního filmu je v tom, že člověk jako vlastně jedinou jistotu má nejistotu a neví, co se přihodí, a právě to, co autenticky člověku přinese, ten život, když ta kamera běží a mikrofon je zapnutej, tak to je na tom to úžasný a to autentický a to neopakovatelný. A pro mě třeba ten hranej film dělat je samý čekání, všechno je to vymyšlený předem, je to dlouhý zasvěcování. Takže já jsem po tom nikdy netoužil. Je pravda, že jsem i některý hraný filmy v Německu točil jako kameraman a že mně to nikdy nijak zvlášť jako nevyhovovalo.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Patříte mezi ty lidi, který se koukají na svoje filmy?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Tak já patřím mezi ty, který se na ně dívají, ale nepamatuju si je všechny, to je pravda, že mám na škole, mám kolegu, kterej to jako víc jaksi je takovej systematik a hlídá to, ale ty filmy, jaksi na ně se člověk dívá, za prvé, to je jakoby deník, je to jako kronika mýho života, je to jako někdo, kdo si píše deník a podívá se, co dělal před dvaceti lety, tak já když si pustím dneska film, třeba, já nevím, jsem si teďka pouštěl o dopravních nehodách nebo o lidech, který způsobili dopravní nehodu, no, tak vlastně si vzpomínám na všechno i na sebe sama, co se dělo v době, kdy jsem ty filmy točil. A pak si myslím, že člověk jako se na ty filmy musí umět dívat jako divák a musí je k sobě nechat doléhat ne jako profesionál, aby prostě zjistil, jestli se mu povedly.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy si vedete nějakou evidenci, například kolik jste už transplantoval srdcí?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ne, já na tuhle otázku říkám, ještě se nepovažuju za tak starej, abych bilancoval. Opravdu já dělám, tak třeba v loňským roce jsem udělal 335 operací, tak to vím, ale vy máte tu výhodu, že vy se na svoje dílo můžete podívat. My to zašijeme a už to víckrát nevidíme. A pacient posuzuje jenom, jak to má hezky zašitý. Ne, my si děláme taky někdy kontrolní takzvaný koronarografii, kdy si kontrolujeme, jak ty bypassy vypadají. Já musím říct, že já bych to chtěl mít u všech svých pacientů a že se na to dívám jako na takový sochařský dílo, jak tam ty bypassy hezky leží, jak jsou průchodný, takže se na to taky rád podívám.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Co musí umět člověk k tomu, abyste mu třeba vy jako šéf týmu poprvé svěřil závažnou operaci srdce? Cítíte za něj velkou odpovědnost, myslím tedy za toho nováčka?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Myslíte nováčka chirurga, nebo nováčka pacienta?
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Nováčka chirurga, teď mluvím o nováčku chirurgovi.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ne, já necítím vůbec odpovědnost za toho chirurga, já cítím odpovědnost za toho pacienta. Základní předpoklad je, že ten pacient o to musí mít zájem a předpoklady. Předpoklady, to znamená, že musí být manuálně zručnej. Já už jsem od nás se rozloučil s mnoha mladými lékaři, kteří vyniknou v jiném oboru. To neznamená, když někdo nemá nadání pro kardiochirurgii, že nemůže bejt vynikající v jiném oboru. Čili musí mít ty předpoklady a potom musím vidět, že má zájem, že na ten sál chodí, že se dívá, že asistuje a ne že říká: "Ježiš, já zase musím dneska na sál." A takovej člověk, postupně já mu tu operaci svěřím, já mu ji asistuju od těch jednodušších částí až poté najednou..., jako my jsme tady přešli na natáčení, ani jsme nevěděli jak, tak on najednou začne operovat, ani neví jak.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Měl jste větší strach, když jste poprvé sám operoval, anebo když jste poprvé někomu svěřil operaci jako šéf?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Určitě jsem měl větší strach, když jsem operoval sám, protože když už jsem byl šéf, tak jsem věděl, že když to ten nebude tak moc umět, že já to za něj brilantně vyřeším, jo.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Myslíte si, že v medicíně je statisticky, řekněme, stejný počet lemplů jako, já nevím, mezi řemeslníky, nebo že ta disciplína má v sobě nějakej třeba jinej samočistící mechanismus, který tyhle lidi vypudí? Český národ samozřejmě vnímá příklad toho doktora Cvacha.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Je zásadní třeba rozdíl mezi námi a Spojenými státy. Ve Spojených státech je spoustu lékařů, kteří to dělají jako řemeslo, protože to vynáší peníze. To teda u nás nepřipadá v úvahu, že jo, protože když někdo, kdo má na to, aby vystudoval vysokou školu, a chce vydělávat peníze, tak nejde dělat medicínu. Já myslím, že to platí ještě teď pořád, i když já si nestěžuju na plat, že bych..., ale když chce někdo vydělávat peníze, jde dělat do banky, jde dělat právníka. Čili myslím si, že tolik lemplů v té medicíně není, protože to skutečně převážně jdou dělat lidi, který to baví.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy učíte na pražský FAMU. Cítíte to jako určitou povinnost, že chcete jako předat vlastně to, co jste se za ty léta naučil, anebo je to, řekněme, nějaká motivace daná tím, že jste rád mezi mladými lidmi občas?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Tak já myslím, že to je obojí, ale hlavně já mám pocit, že opravdu takovou tu první půlku života, kdy člověk jako sbírá zkušenosti a často ještě není schopen jaksi verbálně formulovat ty zkušenosti a že pak jako přišla v mládí třeba určitá potřeba točit filmy, tak v určitý fázi přijde potřeba někomu o tom něco říct. Člověk přestože třeba je introvert a plachej a stydlivej člověk jako já, tak nakonec přijde i do televize, anebo začne přednášet studentům, protože ta potřeba je relativně silná. Takže já myslím, že tohle je to nejdůležitější.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste odborník na výměnu lidských orgánů, jestli to můžu takhle velmi vulgárně...
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Tak spíš odborník na lidský srdce.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Chci se zeptat proto, jestli si myslíte, že tahle disciplína, tedy výměny těch lidských orgánů, má někde nějakou hranici, jestli třeba to není tak, že vlastně jednou člověk bude žít vlastně tak dlouho, jak bude chtít, protože až něco mu začne haprovat, tak si to prostě jako nechá vyměnit?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
To je jedna z teorií nebo jedna z cestiček, kam by medicína mohla jít, ale jaksi budoucnost vlastně je v preventivní medicíně, a to je třeba genetický inženýrství. Když by se dokázalo ošetřit, když má někdo gen pro něco, že dostane určitou nemoc, a podařilo by se to ještě před narozením ten gen změnit ve zdravej gen, tak už k tomu nikdy nedojde. Čili kdybychom to brali úplně, úplně, tak jednou se budou klonovat zdraví lidi.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
A vám tohle to vůbec nepřipadá, jako že to je vlastně..., že se dotýkáte nějaký samý prapodstaty toho bytí způsobem, kterej je možná až nepatřičnej občas?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Určitě to je, možná, že to povede k vyhubení lidstva, tohle to, ale toho my se nedožijeme.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste se, pane režisére, předčasem dobrovolně rozhodl vlastně ukončit svoji kariéru filmařskou a odejít. Jak jste přišel na to, že teď je ten okamžik, kdy vlastně je to správně a je lépe jít od válu?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Tak ten okamžik, když tohle to člověk chce udělat, tak v každým případě ho musí udělat s předstihem. A jak je dlouhej ten krok jako předtím, to je jaksi riziko určitý, ale já prostě jsem se podíval do kalendáře, podíval jsem se, kdy jsem se narodil, a řekl jsem si, čtyřicet dva roků jsem dělal profesi, ale dělal jsem dvě profese, jako který normálně jsou považovaný za plnohodnotný, to znamená, že kdybych to jako v nadsázce bral, tak jsem dělal osmdesát čtyři roků, a tak jsem si říkal: "Stačí." A řekl bych, že kdyby jako u pana profesora tady, by šel operovat a cejtil by, že nemá chuť už, nebo že už ho to netěší. No, a já jsem točil taky a najednou jsem cejtil, že už nemám tu páru, že už to nemá ten šmrnc, že už se na to netěším jako kluk. A tohle to aby si člověk, aby člověk jako přece jenom se dostal trošku nad průměr tý kvalitě, tak musí tam bejt ten motiv hry, toho klukovství, tý radosti z tý práce, a tak jsem si řekl, že tím, že člověk pověsí na hřebík svý řemeslo, který ho takhle stravovalo, tak že nekončí život a nekončí krásy života a že naopak když se týhle zodpovědnosti zbaví, tak se mu třeba objeví věci, o kterých dřív neměl ani tušení.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Stálo to hodně sil? Bylo to hodně jako těžký, osudový rozhodnutí?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Bylo to těžký rozhodnutí, ale tím, že člověk se jako rozhodl, tak mu to přineslo i takovou, bych řekl, jako radost, takovou spokojenost, že člověk je schopen činu, že tam není jenom to, co já říkám studentům pořád, že jim dávám jaksi vyznamenání za snahu, ale že bych jim dal hrozně rád taky vyznamenání za čin. No, tak tady jsem si udělil jako já to vyznamenání za čin. Ale tak zatím toho nelituju.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Mně teda je 55 a do důchodu se chodí v 65 v západoevropský unii, kde teda už brzo budeme, že jo, ale to neznamená, že musím bejt šéf do 65 let, to neznamená, že budu moct operovat, a proto se mi strašně líbily ty vaše slova a považuju to za ohromnou moudrost životní, poněvadž často se tímhle tím zabývám.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Ono vůbec umění odejít je strašně jako...
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Součástí umění žít...
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Třeba vidíme to u těch sportovců, že jo, odejde, vrátí se a už to není ono, že jo. Kdyby bejval odešel a nevracel se, tak byl pořád slavnej.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Přesně tak.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Důležitý je prostě hledat v tom nejenom ty ztráty tedy v tom, ale i ty zisky, protože v každým případě na všem špatným..., nebo na všem jsou i určitý věci, který člověk získá, to je důležitý.
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Ano, dívat se na to, že konec je začátek něčeho novýho.
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
Něčeho novýho, to je důležitý, že jo.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
A vy jste známý sportovec a vím, že běháte maratón a triatlon a opravdu takový sporty, u kterých jako opravdu jde o extrémní nasazení, výkon, že jo, podaný. Jste skutečně přesvědčen, že prospíváte svému zdraví?
Jan PIRK, kardiolog, Institut klinické a experimentální medicíny
--------------------
Tak maratón určitě zdravej není, proto já jich taky neběhám tolik a nejvejš jeden za rok. Já si myslím, že s tím stárnutím si člověk, nejde o to bejt dobrej sportovec v mládí, ale vydržet fyzicky a i psychicky co nejdýl a k tomu se to musí trénovat obojí. Čili i když to někomu může dobře myslet a když je na tom fyzicky špatně, tak je z toho nešťastnej. Takže musí si to člověk umět dávkovat, musí vědět, co si může dovolit, v kterém věku. Já nemůžu ve svém věku soutěžit s 25letejma běžcema, prostě to já..., ale myslím si, že ta fyzická aktivita patří k celkový pohodě. Ono si vyplavíte endorfiny, což jsou takový příjemný pocity, který jsou hrozně hezký, takže musí to bejt dohromady.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste se ve svých filmech často dotýkal soukromí i jiných lidí, že jo. Bylo pro vás jako snadný najít tu hranici, kam vlastně si můžete až dovolit jít v tomhle tom odkrývání vlastně třeba i intimit určitých? A jak jste se s tím vyrovnával v případě svý vlastní osoby, když jste natočil ten svůj poslední film, kterej vlastně je o vás, v přeneseném slova smyslu?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
No, tak na tý naší práci je samozřejmě ta etická stránka hrozně jaksi důležitá a já vždycky, když jsem točil, tak jsem si říkal, když natáčím, to je možná podobný tady, ale když natáčím, tak jsem tedy jako lovec, kterej, jehož povinností služební je dívat se lidem klíčovou dírkou do ložnice, ale když pak stříhám, pak vybírám to, co teda pustím světu, no, tak jsem zase jakoby cenzorem, jsem zastánce těch lidí, jsem jejich ochránce, nejsem ten lovec, nechci jim ublížit. A tohle to jako, kam až, to já myslím, že to je individuální a že to je něco, co si neseme jako z rodiny a od rodičů a prostě z pohádek a z celý tý výchovy. A víme prostě, zhruba cejtíme, kde ta hranice je a kde už bych mohl začít někomu ubližovat. A tohle mně připadá, že je hrozně důležitý, ale nedá se to samozřejmě taky jako naučit. A co se toho posledního filmu týče, tak je tam, kde já teda jsem z tý kamery, nebo z toho, že jsem byl zpoza kamery, jsem předstoupil před tu kameru, no, tak, za prvé, jsem si řekl: "Poslední film, nemůže mě nikdo osočit z toho, že si dělám slávu, že je to takzvaný sebežerství a tak dál," ale bylo to daný silnou potřebou k těm filmům prostě říct nějaký slovo, nějakej komentář, říct, co mě těšilo, co mě bolelo, co považuju za fantastický, co se mi podařilo, kdo mně seslal prostě shůry někdo prostě nějakou příležitost, tak to byl ten důvod, proč jsem se odvážil jaksi překročit tu hranici, kterou bych třeba jindy se překročit bál.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste překročil ještě jednu vlastně jakousi hranici, jestli to tak můžu použít, ten váš výraz, vlastně jste se rozhodl dobrovolně pro samotu. Jaký to je odejít tedy vlastně nejenom od řemesla, ale do jisté míry i od rodiny?
Jan ŠPÁTA, scénárista, kameraman, režisér
--------------------
No, tak je to samozřejmě ten, je to rozhodnutí, to je pravda, ale zároveň je to jaksi, že jo, je to výsledek určitejch mnoha tedy aspektů života mýho a tak dál, ale co se tý samoty týče, tak já si myslím, že samota jako taková zlá není, nebo myslel jsem si a zvlášť když jsem točil spoustu filmů o babičkách, který žily někde v Orlickejch horách na těch chalupách a tak dál. A myslím, bejt sám sebou se sebou, jaksi není to společnost lehká, ale dá se prostě s tím vyjít. Horší je tedy osamocenost, a to mně nehrozí, protože když komunikuju jakýmkoliv způsobem se světem, tak už osamocenej nejsem. A pak si myslím, že člověk si musí zvyknout. Je takový to rčení, že si zvykne i na šibenici, ale jakmile si to sedlo sedne, jakmile se udělají ty mozoly, tak najednou prostě zjistíte, že to, čeho se člověk bál, že má najednou svoje barvy. Jednou se vzbudíte a zjistíte, že ten den má taky nějakej dramatickej průběh, že je tam dobrodružství, romantika a že ty okamžiky radosti a okamžiky třeba nějakejch smutků, když by se porovnaly s tím, kdy byl člověk ve středním věku a měl největší úspěchy, že ty rozdíly v těch proporcích nejsou velký, že víceméně bych řekl, že to je geneticky daný, kolik je člověku dáno, dejme tomu, ze dne, nebo z měsíce nebo z roku, kolik je mu dáno se radovat, kolik bude mít prostoru neutrálního a kolik bude bědovat. Já myslím, že je to daný už sudičkama.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Tak jo, já vám děkuju. Raz, dva, tři a...? Tak a to bylo pro dnešek všechno. Dámy a pánové, děkuji za pozornost a příště opět v baru jménem Krásný ztráty na shledanou.
Hlavní strana — Radek Bartoníček — cCMS — 