Četl jsem tato slova stále dokola, a měl pocit, že jsou mimořádná. Stejně jako mnohé další poznámky a zápisky P. Antonína Šuránka. Představoval jsem si muže, který psal tuto báseň vážně nemocný, vězněný, bez možnosti vědět, co ho čeká v následujících hodinách a dnech. Začátek padesátých let patřil určitě k těm nejtěžším, která tento muž prožil. Navzdory tomu byla jeho slova tak silná. A také nesmírně pokorná a dobrotivá kupříkladu k těm, kteří ho věznili. Jen považte.

"...Denně se modlím za své nepřátele...za ty 2 pány, kteří ke mně přišli, abych měl mírové kázání (pozn. RB: loajální k režimu), toho pána ze Zlína, který je provázel, za oba církevní tajemníky okresního i krajského (pozn: dosazené tahdejší mocí), za ty pány, kteří mě odváželi z Kroměříže (pozn: kde P. Šuránek ležel se zápalem plic) i z Hradiště (pozn: kde byl ve vězení), za toho pána, který mě vyšetřoval ve vězení a vypravil do Želiva, za všechny, kteří proti mně shánějí materiál, kteří mě zde budou prověřovat a vyšetřovat a odtud odvážet, popřípadě soudit, abych ukázal, že jako katolický kněz nemám k nim žádné nenávisti, nýbrž, že je naopak upřímně miluji a vyprošuji jim totéž, co sobě: aby vůli Boží jasně poznali a ji též vždy věrně plnili. Pod ochranu tvou je odporoučím...."

A tady je báseň, kterou psal P. Šuránek v Želivě, kde byl držen násilím:


Nedaj, Bože...

Nedaj, Bože, abych umřel,
až já zaplatím, co jsem dlužen...

Začal jsem já pole orat,
nemohl jsem už práce zdolat.

Zemru-li já přece, Pane,
nenech mé pole nezorané.

Vždyť to není pole moje,
vždyť je to, Bože, pole tvoje!

Co mi zvlášť na srdci leží,
je posvěcení tvojích kněží.

Tolik jsem jich vychovával,
vlastní krev jsem ti za ně dával.

Ještě tolik bych měl dáti,
aby z nich byli kněží svatí.

A pak Hora nad Blatnicí!
Měla se státi Boží svící.

Již Duch svatý rozsvěcuje,
zahřívá srdce, posvěcuje!

Tolik všude chrámů třeba!
A na oltářích z nebe chleba!

Javořina z dáli kyne!
Kéž péče o ni nezahyne!

Chce mít kapli Boží Matky
jako dar mužů ženám sladký.

Na Krakovci, na Kosíři,
kéž svaté dílo neosiří!

V Hranicícha na Prašivé
ještě je tolik půdy živé!

Dílo přátel Ježíšových
a Boží Matko, sester tvojích!

Zástup vděčných kajícníků
svatého Ducha bojovníků.

Duši mně sílí svatá víra,
leč tělo slábne, odumírá.

Vše jsem přece v světě nechal,
jen k tvému pluhu s láskou spěchal.

V chorý zrak se temno vkládá,
a z chladné ruky pero padá.

Voláš-li mne k sobě, Pane,
ať se tvá svatá vůle stane!

To je můj dluh nejvzácnější:
plnit tvou vůli nejsvětější.

Srdce mé však prosbou plane:
nenech mé pole nezorané!
Je tu drahých přátel řada:
kéž se uchopí pluhu ráda!

Bratři moji, sestry milé,
podchyťe dílo ušlechtilé!

Kolik brázd je započatých,
tolik úroků čeká svatých!

Mocný svatý Antoníne,
k tobě se moje náruč vine.
U Tebe chci v hrobě bývat,
bývat jen, ne však odpočívat!

Volat z hrobu v širou dáli:
zasvěťte srdce Kristu Králi!
Studánka mně bude zpívat,
modlitby přátel viny smývat.

Vždyť jen tělo bude v hrobě,
duše však bude sloužit tobě.
A v té duši touha plane:
Slovácko spasit milované!

(V noci s 13/14. XII. 1952)


A ještě zajímavý dovětek: Pod tuto báseň napsal P. Šuránek v roce 1954 (26. srpna) několik slov, ze kterých vyplývá, že si přál pochovat právě na sv. Antonínek.

"Kdybych zemřel, a bylo možno mne převést - pochovejte mne zatím v rodišti, ale pak, bude-li možno - u sv. Antonínka, abych tam byl stálým svatým zneklidňováním-povzbuzováním k budování poutního místa, aby bylo duchovním sanatoriem slováckého kraje."