Jiří Černý: Mět Jurovu krásu (22.1.2007)

Mět Jurovu krásu

Jaký byl váš největší hudební zážitek - pořád se ptávají v anketách. Odpovídám rozpačitě, protože každý rok slýchávám krásné muziky habaděj. Jednou jsem ale nezaváhal. Na tu noc v lužickém sklepě Drahoše Komosného, profesora tělocviku, vinaře a folklorního nadšence, nezapomenu nikdy.

Zkraje zpívali všichni, jak to na Slovácku bývá. Potom jsme my ostatní ztichli, abychom měli co nejvíc ze dvou nejlepších, Věry Žílové a Jiřího Mičky. Věra, okouzlená Jurovým rozjímavě vážným zrnitým barytonem a horňáckým repertoárem, se s chutí přidávala svým mladodramatickým sopránem a zase jinými slováckými písničkami. Nejvíc jim to spolu slušelo nad ránem.

Netušili, jak k sobě mají blízko i zpěváckými osudy. Jedna z nejmladších Jenůfek v historii Janáčkovy Její pastorkyně se ve své kariéře zadrhla, když z jistoty Českých Budějovic odešla do nejistých příslibů Prahy, aby mohla být doma s malou dcerou. Jurův hlas patřil k nejkrásnějším na Horňácku a nepřeslechnutelně dobarvoval každý sbor, ale nikdy se nedopracoval sólistického věhlasu bratrů Holých, Martina Hrbáče, Martina Zálešáka nebo Františka Okénky.

Nejstarší ze sedmi synů Alžběty a Jana Mičkových přitom dostal do kolébky téměř všechno, co chlapa dělá Horňákem. Měl nahrubo vytesanou tvář a pronikavé, hluboko zapadlé oči. Nemohl to nevědět; kameramani a fotografové se kolem něj točili, dostal se do knížek, kalendářů a filmových dokumentů. Byl na to po horňácku hrdý.

„Ten mět moju krásu, zpívá v La Scale,“ řekl v dobrém rozmaru o dolňáckém sólistovi Josefu Pilátovi. Dokonale stylově tančil, sedlácké i verbuňk, ale především nejvýraznější horňácký párový tanec, starosvětskou.

V knize Rebelové proti všednosti ji popsal Jiří Jilík: ...diváci jednu chvíli bouří potleskem a vzápětí strnou v němém vytržení. To když Jura Mička při starosvětské obřadným krokem tak lehoučkým, tak plným vznětu, obkrouží svoji tanečnici, profesorku Zdenku Jelínkovou.“

Proč Jura Mička skoro nikdy nezazpíval na slavnostech ve Velké nad Veličkou tak volně jako tenkrát u Komosných ve sklepě, to dodnes pořádně nevím. I před malým sólem býval nervózní už několik hodin dopředu a slivovice tu intonační nejistotu neopravila. Žralo ho to pak celý večer. Přitom u táboráku byl schopen totéž sólo bezpečně zazpívat desetkrát za sebou. A nerozsypal se ani když se souborem Velička jezdili osmnáct let po Jugoslávii, Polsku, Anglii, Francii, Belgii, Německu, Rakousku a Itálii. Ostatně ho živila stavařina.

Na Horňácku zůstávají i největší hvězdy doživotními poloamatéry.

Před týdnem jednašedesátiletého Juru dohnala rakovina hrtanu. „Nemá dochtor takéj masti, co by zhojil mé bolesti,“ zpívá na sólovém albu Martina Hrbáče Horňácký hudec, jednom z mnoha, na jejichž obalech je malým písmem napsáno i Jiří Mička. Odtamtud, co před deseti lety nahrával i CD lidových sborů z Horňácka, Došli jsme k vám, z římskokatolického kostela svaté Máří Magdalény ve Velké nad Veličkou, mu v sobotu vypravili pohřeb. Bylo plno a na hřbitově taky. Teď už si Jurka zpívá v horňáckém nebi a Drahoš Komosný ho doprovází na housle.

JIŘÍ ČERNÝ
Publikováno 22.ledna 2007 v deníku Lidové noviny