Tento "materiál" je odlišný od toho, který jsem sepsal kolem Jízdy králů ve Vlčnově v roce 2007. Ale myslím, že ten, týkající se Hluku, ukazuje Jízdu králů zase z jiného pohledu a může být také zajímavý. Tak to tedy, můj milý čtenáři, nechávám na tobě.
RB


Jízda králů v Hluku, LP 2005

Byl to zvláštní pocit. Seděl jsem ve starých, už vlastně neexistujících stájích chátrajícího – už vlastně také neexistujícího - statku, kolem se povalovaly lavice se sametově červeným čalouněním, vyřazené z místního kostela, vedle kterých leželo rovněž vyřazené barevné sklo vitráží, vysázené do kříže.

Všude bylo šero, vládlo ticho a vzduch byl nasáklý potem a dechem zvířat. Vlastně ne, nebylo ticho, zdálo se mi, že kolem mě si povídají koně, unavení celodenním jezděním. A z venku navíc doléhal křik a smích přiopilých mládenců v krojích, kteří se balili holky a byli šťastní, že mají přeslavnou Jízdu králů za sebou. Občas mě vyrušil také Vojtěch, pomocník, který obětavě nosil unaveným koním jeden kbelík vody za druhým.

Co se to vlastně přede mnou v minulých hodinách a dnech odehrávalo? Čeho jsem to byl němým svědkem a pozorovatelem? To bylo umělecké dílo, přehlídka lidskosti, obětavosti, umu, radosti, štěstí, touhy, vzpomínek, bolesti i strachu.

Možná by mi někdo namítal, že jsem nebyl svědkem ničeho zvláštního. Nebo skoro ničeho. To byla přece „jen“ Jízda králů, prastarý zvyk, který přetrval až do našeho jednadvacátého století. Přetrval. Ale jako co? Jako atrakce lidových slavností, jako zpestření nedělního odpoledne, kdy se na procházku vydávají vyšňořené dámy, pánové i děti? Jako zajímavůstka pro ctěné zástupce tiskovin či televizí, kteří na chvíli přijedou, aby zase rychle spěchali na další „akci“?

Snažil jsem se nesmyslet na nic, co je pouze nepodstatným a povrchním obrázkem z takové Jízdy králů, ať už tady v Hluku, nebo třeba ve Vlčnově, Kyjově nebo Kunovicích. Tedy všude tam, kde dokázali tuto tradici zachovat, kde jsem se byl podívat a kde se snažil být opravdu jen pokorným pozorovatelem. I tady, v hlucké, opuštěné stáji jsem jako novinář pociťoval, že to nejpodstatnější, to, co bychom rádi z této přepestré tradice zaznamenali, je téměř neviditelné a neuchopitelné.

Copak se dá popsat okamžik, kdy kůň zkamení, sklopí svou obrovitou hlavu a oči mu zesmutní? Jak je to možné? Vždyť tato dvouletá kobylka byla ještě před chvílí obletovanou hvězdou dne! Namašlená a vypucovaná nesla v klidu svého dočasného pána - samotného krále, nejobletovanější hvězdu slavností. Krále oslav! Krále Jízdy králů! Po celém městečku se ještě všichni veselí, ale ona kobylka se přestala v přítmí stájí hýbat. „Je tady sama, odvezli jsme jí rodinu a tak se jí stýská, brzy se ale dočká také,“ říká mi jeden z těch, kteří koně postupně nakládají a odvážejí.

A dají se zachytit pocity lidí? Tváře mužů, kteří stojí v pozadí těchto Jízd? Kteří už měsíce dopředu dělají tisíce věcí, aby tuto staletou tradici táhli přes mnohé těžkosti dál? Kdybyste viděli jejich oči! Muži začnou povídat a s každým dalším slovem si musí z tváře utírat další slzu. Většinou sedláci, z tvrdých a nepodajných rodů, jejichž otcové i oni sami pocítili, jak musí člověk trpět, když doba pod praporem údajného pokroku zasahuje do života lidí a vztahuje ruku na všechno, co jí nepatří. Otcové a synové…Zažili tolik nespravedlnosti, že snad právě tady, tady u koní, tady u Jízdu králů, se jakoby symbolicky a v čase setkávají.

Když budete číst mnohde o Jízdě králů, téměř nikde o  těchto lidech kolem koní nenajdete zmínku. Přestože právě oni často připravují nedospělé mládence na tuto tradici, oni jim dodávají odvahu, oni se modlí, aby se nikomu z nich nic nestalo, oni drží koně na uzdě, oni řeší všechny nenadálé těžkosti, oni zklidňují plašící se koně, oni nejlépe vědí, jak obrovské úsilí se skrývá za bezpečnou jízdou koní mezi davy lidí, oni jsou těmi, kteří odmítají až do skončení jízdy všechny skleničky a pohárky. A oni jsou těmi, kteří mají nakonec největší radost.

Ale jakou radost! Byl jsem jí blízko a stejně ji nedokáži popsat. Je nepopsatelná, protože v ní není nic falešného a nic nahraného, nebere žádný ohled na okolí. Je to radost, jakoby tryskající ze samotné duše a srdce, radost živočišná a  šlechetná, stejně jako lidové písničky, které při ní zní. Jedna, druhá, desátá, padesátá…O krásné dívce, nevěrné ženě, kamarádovi v hrobě či dočasnosti života. Představuji si, že právě při takové radosti -  nebo naopak žalu -  vznikaly písničky našich předků. Nebylo v nich nic kalkulu ani přetvářky, proto i nám pomáhají nést život až do konce.

Už dávno je tma, stáje jsou prázdné, jen zdálky ještě doznívá radost a zpěv mých hrdinů, neviditelných hrdinů. Oni jsou ve skutečnosti králové. Oni by měli sedět na vyšňořených koních v parádních krojích a svět by se jim měl klanět.

Radek Bartoníček, 8. červenec 2005