Falešné sobí parohy jsem nesháněl

Jako kluk jsem nemohl dočkat Mikuláše, zamrzlých potoků, Vánoc. Těšil jsem se a vychutnával muka čekání. A vždycky jsem se dočkal, protože Vánoce jsou spolehlivé a ještě se nestalo, že by nepřišly. V posledních letech dokonce přiletí a zas odletí tak rychle, až člověku zatrne.

Adventu se říkalo také půst. Ani ne tak kvůli postu od jídla, ale od zábavy. Lidé tehdy moc necestovali. Koňmo jezdili, kromě Svatého Martina ovšem, do pálenic, kde trpělivě v tom pekloráji čekali, až první bezbarvá kapka trnkové vody cvrnkne o dno nádoby. Po svých chodili Mikuláši s čerty, tajemné Lucie a řezníci na zabijačky. To se tolerovalo, protože církevní rok se za starých časů s rokem hospodářským snášel dobře.

Představte si ospalé ráno, kdy se vám nechce vstávat, přesto se přemůžete a jdete chroupajícím sněhem k sousedovi podržet prase a on naleje po štamprli a potom už lovíte z kotle, kde se všechno vaří dohromady jak v prastarých dobách, temná jatýrka a ovárek. Cibule s křenem a chlebem už je přichystaná. Tyto dny ovládaly zvyky, tradice a rituály. Například na Štědrý večer hospodář kolem stolu zamykal řetěz, aby rodina držela pohromadě. Byl to symbol, ale praktický!

Každý, koho dnes potkám, tvrdí, že až do Nového roku má denně jednu akci za druhou. Akční advent: koncerty, večírky, slavnostní porady. Vše v dobrém úmyslu užít si období, kdy údajně máme k sobě blíž. Když k tomu připočteme hyper super hangáry s rolničkami, tak jsme v prostoru, kde hodina má šest minut. Reklama klame. Kdyby nelhala, nemusela by existovat.

Lidé shánějí falešné sobí rohy a čtverečkované svetry (SMS voda zdarma), pobíhají sem a tam a ve spěchu si podávají ruce. Já tam nejdu, mám na to lidi: synové mají rádi maminku a nejsou tak zkaženi minulostí jako já. Čekám v autě a pozoruju zbytečný svět.

I u mě v práci chtějí lidé v tomto čase všechno hned, nejpozději do Vánoc. Rozsudky, kterých se jindy tak bojí, žádají na počkání. Ještě včera jedna paní, když si odnášela předrozvodový rozsudek o dětech, pravila, že jsem jí dal ten nejlepší dárek. A že na Vánoce bude mít aspoň od toho vola pokoj. Pokoj lidem dobré vůle. Ale nejsou všichni takoví, jeden pán se toto úterý hájil před nebezpečím rozvodu takto: „Já nejsu alkoholik, já piju enom v zimě, abych sa zahřál, protože kamna jsem prodal, abych mohl kúpit rodině uhlí.“ Touha po teplu domova jeho manželku tak dojala, že žádala rozvodové řízení ihned zastavit.

Tak jsem mohl konečně zajet vyměnit letní pneumatiky. V Příluku stáli na přechodu dva bezdomovci. On a ona, jsou si oporou. Podpírají se, drží za ruce a jejich den se skládá z přesunů od restaurace Přístav k hostinci Pančava a zpět. Čekají disciplinovaně na červené a když blikne zelená, tak váhají a jeden druhého varují před netrpělivě čekajícími auty.

Našlapují do vozovky jako do vodního příkopu a těsně před pádem vracejí nohu na chodník. Když jsem za hodinu jel zpátky, stáli tam pořád. Nic nenesli, nikam nespěchali. Život nemá logiku. Ale má snad cosi vyššího, co nastupuje ve chvílích, kdy rozum nestačí. Jak jinak bychom se mohli radovat už dva tisíce let z narození Člověka, a přesto nám to nezevšednělo? Proto mám návrh: uspořádejme referendum, zda se nevrátit k původnímu dobrému zvyku, že dárky bude nosit Ježíšek. Letos to ale nestihneme, takže klidný advent roku 2007 čtenářům MF DNES přeje Josef Holcman.

JOSEF HOLCMAN (Publikováno v MF DNES 23.12.2006)