Zpráva o mé cestě za fašankem na Uherskohradišťsko


Rozhodl jsem se rozjet na několik míst, kde se v sobotu 5. února 2005 odehrál tradiční fašank. Chtěl jsem se podívat na vlastní oči, jak tady fašank probíhá, kolik se ho účastní lidí, jakou má atmosféru.



Chtěl jsem se přitom pracovat s co největší strohostí a vyvarovat se dvou věcí. Za prvé jsem odmítl sentiment, který mnohé psaní o fašanku doprovází.
Ne, že bych bojoval proti jeho existenci, jen mám pocit, že tento sentiment (který je i mně osobně blízký) brání v tom, vidět různé tradice na Slovácku zcela realisticky a pravdivě. A za druhé jsem nechtěl zvolit přístup sdělovacích prostředků, které ve své rychlosti a povrchnosti referují o mnoha věcech (tedy i tradici fašanku) s pomocí zaběhnutých klišé, kdy se člověk o podstatě události nic nedozví a pouze se mu předkládá naprosto zjednodušené sdělení.
Podařilo se mi během soboty a neděle objet fašanky v osmi obcích. Jsou to obce, které vesměs slavením této tradice nijak nevyčnívají, ale možná právě proto můžou poskytnout přesnější obrázek, jakže to vlastně s tradicemi na Slovácku vypadá.
Má zpráva je naprosto subjektivní, vůbec si nečiní právo vydávat se za zcela objektivní obrázek. Každá z obcí by totiž vyžadovala mnohem delší návštěvu a mnohem větší seznámení s místní situací. Bohužel to nebylo možné, snažil jsem se stihnout v rámci minima času co nejvíce míst. Mějte proto prosím pro mé psaní pochopení, jakékoliv připomínky či doplnění rád na konec textu kdykoliv zařadím.
Snad mají následující řádky alespoň pro někoho nějaký smysl…






NIVNICE

Je sobota, osm hodin ráno, venku mínus patnáct stupňů, zřejmě největší letošní zima. Přijíždím do Nivnice, kde má právě v osm hodin začít fašank. Moc nevěřím, že vůbec začne, mráz je opravdu velký, ve vesnici nelze téměř narazit na človíčka. Jen pár lidí jde do obchodu a stařenka, která vysává v kostele, vyhazuje smetí do popelnice u kostelní zdi. Když dvakrát projedu obcí po hlavní silnici, všimnu si několika dětí, které postávají u tělocvičny. Jelikož jsou oblečeny do nějakých masek, tipuji, že právě tam musím vyrazit.
Jsem na správném místě. Jde o mladší školáky, kteří už poskakují venku a čekají na začátek průvodu. Mám tu čest s párkem v rohlíku, spidermanem a cikánkou. Opravdu pestrá společnost. Dávám se do řeči s mladou maminkou jednoho z capartů, který, převlečený zřejmě za čarodějnici, běhá s metlou a flaštičkou s dudlíkem. „Místní tady fašank téměř nezajímá, jsou tady hlavně děti a několik holek, které se do Nivnice spíš přivdaly," říká mi maminka. Postupně se od ní dovídám, že jde o děti ze souboru Nivnička, který stojí a padá s panem učitelem Vlastimilem Ondrou.
Za chvíli mám možnost přesvědčit se, jak naprosto zásadní je pro jakékoli společenství existence jedince, který má nějakou vizi, kterou se snaží naplnit. Což mě mimochodem přivádí k myšlence, že vlastně i v 21. století stále platí, že základem všeho jsou blázni a obrozenci, ale to není předmětem toho psaní.
Když už děti nějakou minutu poskakují před tělocvičnou a vypadá to, že se ani nevyjde, zazní najednou z dálky harmonika. „To je pan učitel," vykřikne jedno z dětí a nelze si nevšimnout, že s panem učitelem přišel i optimismus a dobrá nálada. Po muzice nakonec přichází i ten, kdo je jejím strůjcem. Učitel Ondra. Obrovská postava, oblečená za klauna, s parukou mohutných žlutých vlasů, ukryta do masky ze sádry s velkým orlím nosem. „Děcka, půjdeme rychlo, abyste nezmrzli, musíte zpívat," udílí rady před obchůzkou po obci.
Když vyjde k prvním domům a za ním jde dlouhý řetěz není, je to dojemný pohled. Zvýrazněný ještě velikostí učitelovy postavy a za ním pochodující drobotinou.
Od prvního okamžiku je jasné, že kolem něho se všechno točí. On hraje na harmoniku, on organizuje, jak má průvod jít, on děti neustále povzbuzuje ke zpěvu a tančení. Lidé dveře otvírají, spíše trošku nedůvěřivě, otevřou, dají nějakou korunu nebo sladkost a rychle zase zavřou.
Kdoví, jak fašank v Nivnici nakonec dopadne. Bude ještě příští rok nebo za deset let? Mám pocit, že by se to dalo přirovnat k malému plamínku. V Nivnici plápolá, ale nikdo neví, jestli nakonec nezhasne. Snahy pana učitele Ondry, dětí a některých maminek je obdivuhodná. Bude ale stačit? Když si povídám s panem učitelem, cítím v jeho slovech trošku skepse. „Už jsem vychoval dvě generace dětí, jenže mnozí odpadnou, když trošku vyrostou. Navíc nám hodně chybí kluci, přece jen bez nich to není no. Většinou jdou do škol mimo Nivnici nebo mají jiné zájmy. Ti mladí navíc potřebují příklad v dospělých. A ten tady chybí."
Když mu říkám, že mám namířeno do nedalekého Bánova, prorokuje, že tam bude určitě veseleji. A má pravdu.






BÁNOV

V Bánově „příslušník VB" suverénně zastavuje projíždějící auta po hlavní silnici, fašankáři tady mají sílu a dávají ji najevo. Vesnicí jde poměrně velký průvod, veselý, hlučný, plný krojovaných, děcek i dospělých. Později se dozvím, že jde o soubory Kohútek a Kuřátko.
Síla dospívajících z Kohůtku je hned cítit, kluci tančí se šavlama v ruce, tvoří kruh, je na nich vidět, že to dělají s chutí a pořádným nasazením. Atmosféru přitom ještě vylepšuje harmonika, takového fašanku si není možné nevšimnout.
Soubor se ovšem zastavuje u domů jen výjimečně, a to tam, kde mají jeho členové někoho známého a s kým se už předem domluvili. Jinak je řada domů zavřených, tak jako v jiných vesnicích se nedá rozhodně napsat, že by vesnice fašnkem žily.
V Bánově byli dlouhé roky zvyklí na fašank od odvedenců, tedy mládenců, kteří šli na vojnu. Jenže od místních se dovídám, že úroveň fašanku šla dolů. Od roku 2001 se tedy pořadatelství ujali folkloristé. A pokud můžu podat svědectví, baví je to.
I oni ale mají obavu o to, jak to s tradicemi v Bánově bude. Foklorní soubor má devět párů, ale potřeboval by posilu. "Když jsme vystupovali nedávno v Litvě a Lotyšsku, jelo jen pět párů. Není jednoduché dát dohromady celý soubor," říká mi jeden z jeho členů.




VLČNOV

Co to je za fašank?! V první chvíli jde na mě ve Vlčnově trošku hrůza, potkávám totiž několik postaviček v gumových maskách, která nahání strach. Že by fašank jako strašení? Asi jo, zvláště, když uslyším kousek od sebe rozmluvu dvou fašankářů: "Kamile, pojď se mnou postrašit děcka." K mému zmatení přispívá ještě to, že další postavička mírně ovíněná (či spíše oslivovicovaná) se téměř vrhne pod kola aut, takže očekávám karambol. To že je Fašank ve Vlčnově, kde se každý rok chlubí před celým národem Jízdou králů?
Jenže člověk nemá dělat urychlené soudy. Najednou uslyším z dálky dechovku, jdu jí tedy naproti a jsem pořádně překvapený. Za muzikanty jeden traktůrek, který táhne na přívěsu perníkovou chaloupku. A za takto podivným dopravním prostředkem se táhne opravdu velký průvod masek - především pohádkových bytostí.
Začínám chápat, že tady si s tradicemi hlavu nelámou, vždyť i hudebníci hraji jihočeskou „Od Tábora až k nám“. Nejdůležitější ale je, že muzikanti jsou veselí a baví se výborně také.
Tady jde skutečně o recesi, která ale Včnovjany evidentně baví. Nemálo z nich stojí venku, vyhlížejí průvod a hned nabízejí něco k pohoštění. Nejčastěji je to slivovice, které se ovšem tady pije v požehnaném množství.
Kdo má toto na svědomí? Zájmová sportovní společnost Žlutý balet. Jinak tedy parta kamarádů, kteří se čas od času sejdou a vymyslí podobné taškařice. Sebou přitom vezmou další kamarády, manželky, děti. A také známé muzikanty, kteří si říkají Borověnka.„Kemošu, odkáď si?“ ptají se mě. „Dybys potřebovál pořádnů muzika, tož daj vědět,“ pokračují. Tož dávám a doporučuju.
Místním takový fašank opravdu nevadí. „Je tady hodně věřících, ale ani farář to neodsuzuje. Také nás přijal starosta,“ říká mi jeden z účastníků, který občas diriguje průvod. Když se ho ptám na jméno, má stručonu odpověď. „Zavolaj do hospody U starosty a optaj sa po Jarouškovi.“




OSTROŽSKÁ LHOTA

Hned na začátku se musím přiznat v tomto případě z podjatosti. Ostrožská Lhota je mým domovem, mám k řadě lidí blízký vztah a zdejšímu folklornímu souboru nesmírně fandím.
Do Lhoty přijíždím bohužel později po zahájení, ve Vlčnově jsem se zdržel a ještě mě čekají další vesnice. Lhotské fašankáře potkávám ve chvíli, kdy už mají za sebou téměř hodinovou obchůzku. Možná proto jim trošku chybí šťáva, čekal bych víc muziky i zpěvu. Ale jinak se nemají Lhoťané za co stydět, fašankový průvod je pestrý, masek není málo, nechybí ani dechovka (byť není místní). LHOTU DOKONČÍM POZDĚJI.




BLATNICE POD SV. ANTONÍNKEM

Chvilku mně trvá než pochopím, že těch několik chlapů, kteří zpívají před jedním ze sklepů, je vlastně blatnický fašank. Tedy žádný průvod, žádné masky, žádná muzika. Ale člověk má být vděčný i za málo.
„Kdyby nebylo svítalo, bylo by mně dívča dalo. Ze džbánečka červeného…,“ zpívají členové blatického mužského sboru. Ke cti jim slouží, že se sice se občas pustí do zabijačkových specialit, které mají před sebou, ale jinak se snaží co nejvíce zpívat. Chci se dát s nimi do řeči, ale reagují opatrně. Dovídám se alespoň, že v Blatnici žádná tradice fašanku není. „Tady se nikdy neslavil," tvrdí.
Nakonec mají i diváky. Přijde jich několik desítek, i když zřejmě ne jenom kvůli zpěvu. Majitelé jednoho ze sklepů totiž udělali domácí zabijakču, kterou prodávají va stánku před sklepem. Jelito za 20, jitrnička za 15, podbradek za 10, tlačenka za 30 korun.
Pobyt v Blatnici končím překvapivě ve sklípku, kde se dávám do řeči s jeho majitelem. Říká se o něm že je velmi úspěšný a on to nijak nepopírá. Sklep má krásný, posezení ze dřeva, sudy nádherně vyřezávané. Ptám se na budoucnost obchodování s vínem a slyším odpověď, ve které cítím optimismus. „Prodat víno dnes není absolutně žádný problém. Ale jde o to, za jakou cenu se prodá.“
Při povídání s ním si všímám něčeho, co je pro lidí na Slovácku hodně typické. Když se chtějí pochlubit, začnou mluvit o tom, jak k nim jezdí kupovat víno i Pražáci nebo různé pražské celebrity. Ty jsou obvykle na fotkách, které si vinař vystaví po stěnách. Přes tuto „vstřícnost“ ale mají mnozí místní lidé k Praze odpor a jsou stoupenci samostatné Moravy. Dříve i tyto strany volily, poté, co prakticky zanikly, buď volit nechodí nebo volí různorodě, od lidovců přes ODS až po extremisty.
„Lidi jsou na Čecháčky a Prahu pořádně nasraní, jednů se nasereme a dáme jim to pocítit. Určitě!" řekne můj hostitel nahněvaně a já mám najednou z toho člověka srach. Povídání o víně z něho dělalo člověka smířlivého, politika z něho dělá člověka nesnášenlivého a hořkého. Nedělá mně to dobře, slušně se loučím a jedu dá.

MALÁ VRBKA

Horňácko! Další zastávka. Mám tento kraj nesmírně rád! Jsem vychovaný na fejetonech, rozhlasových i televizních pořadech o Horňácku od místního patirota Břetislava Rychlíka…
Horňácký folklor mám nejraději, mám pociti, že on nejvíc podává svědectví o životě, on odhaluje život až do morku kostí. „Horňácko je kraj, kde končí chleba a začíná kameň," vpomenu si na slova jednoho ze starousedlíků.
Jedu do Malé Vrbky, která patří, jak už sám název říká, k nejmenším obcím v tomto mikroregionu, kde už začíná Slovensko. A Horňácko nezklamává!
Sotva vyskočím z auta, slyším typickou, pořádně ostrou až zběsilou horňáckou muziku. Hrají ji především mladí kluci, mezi kterými poznávám vnuka legenrárního místního primáše Jožky Kubíka. Je to muzika, po které mně naskočí do očí slzy a já začnu falešně (protože jsem nebyl obdarován ani v nejmenším hudebním sluchem) zpívat společně s muzikanty.
Pak už je následuje spíše jen zklamání...
Nebýt malinké skupinky muzikantů, Hrubé Vrbka vypadá jak po vyměření. Nikde nikdo, téměř nikdo z místních nemá zájem podívat se na fašankáře nebo se k nim připojit. Jen jeden fotograf je na blízku, a ten je podle řeči nejspíše z Prahy.
Není to přeobraz zkázy Horňácka? Pražáci (či kdokoliv zvenku) se budou jezdit dívat na něco, co se postupně ztrácí až se nadobro vytratí? Nevím, na odpověď bych potřeboval víc času, víc informací a mnohem více prošlapaných podrážek po zdejším terénu.
„Všeci Veličané, všeci Veličené, za náma běháli, za náma běhali. Bylo by nám hanba, bylo by nám hanba, kdyby nás dohnali, kdyby nás dohnali,“ zní v mrazivém počasí.
Muzika, která tady chodí, je pro televizní kamery vděčná. Ve skutečnosti ale nikdo z muzikantů místní není. Někteří jsou z nedaleké Velké nad Veličkou nebo Veselí nad Moravou. A hlavní organizátor, který dominuje při zpěvu a hraní je z Chomutova. Horňácko ho ale natolik okouzlilo, že se sem i přistěhoval. Že by on byl budoucností tohoto kraje?
Měl jsem se na to zeptat pana Smutného, basisty, který doprovázel v Malé Vrbce na fašanku mladé kluky. Moje chyba, že jsem se nezeptal. Místo rozhovoru jsem ho raději obdivoval, táhl basu způsobem, který prozrazoval, že musí mít pořádnou sílu. Přitom ještě stačil zpívat a dělat anděla strážného mladíkům, které hlídal, aby toho moc nevypili a nezastavovali se na dlouho v domech. Šla s ním také jeho paní. Ve velké zimě stála opodál muzikantů, trpělivě čekala, občas basu pohlídala. A neustále se usmívala. Poklona paní Smutná!




DOLNÍ NĚMČÍ

Nedělní ráno spěchám do Dolního Němčí, v osm hodin má tady začít fašank. Tršoku je ospalý, ve Lhotě jsem fašankoval až do tří hodin. Ráno je opět pořádná zima, vesnice je téměř prázdná, zdá se mi, že tady snad ani fašank není. Prostě omyl, někdo se spletl, když nahlásil začátek na osmou. Nakonec mě zachraňují muzikanti, právě oni totiž stojí opuštěni a pořádně prokřehlí u kostela. Nástroje jim mrznou a nechtějí hrát. Kde jsou fašankáři? A kdo to tady v Dolním Němčí vlastně je?
Toto jsem tedy nečekal? Z jedné z budov vyběhnou dospívající kluci a hned doslova utíkají na kolečko po vesnici. Pohled na ně může tradiční ctitele tradic pobouřit. Někteří mládenci jsou oblečeni do krojů, na krku mají pokladničku, polepenou vskutku netradičně. Jak to říct? Kluci prostě vystříhali pornografické časopisy nejtvrdšího stylu.
Sledovat ale fašankáře je zážitek. Představte si z dvacet mužů, kteří sprintují barák od baráku, každý z nich dostane do pokladničky několik drobných a už zvoní u sousedů. Nikde jinde jsem něco takového neviděl! Prý je to tradice, odvedenci takto oblečeni a takto obdarováváni jsou tady k vidění každý rok. Tedy žádné velké pohoštění, koláčky, uzenina nebo slivovice. Jen pár drobáků. Že by známka lakomství v této vesnici? No, snad to tak hrozné nebude, když už odjíždím, vidím, že v jednom z domů zvou fašankáře i s muzikanty dovnitř. Jak byli pohoštěni nevím, musím ujíždět.


HLUK

Do Hluku už přijíždím na poslední chvíli, musím totiž spěchat za rodinnými povinnostmi a potom do Prahy. Hluk si ale nechci nechat ujít, mám ho rád, vždyť je to vesnice, kde jsem žil do svých šesti let a kam se možná jednou vrátím.
Také proto jsem potěšen, když už z dálky vidím, že tady má fašank pořádný švih a úroveň. Alespoň to tak vypadá na první pohled. Sice žádné maškarní masky, žádné groteskní kroje, ale za to nefalšovaný mužský sbor, kluci v krojích a pravé housle. A k tomu koňský pár, který táhne vůz, za nímž se na dřeveném kole otáčejí dvě figuríny tanečníků. Potěšující pohled, byť jde výhradně o chlapský podnik!
Hlučané jsou vstřícní hostitelé, v některých domech nabízejí slivovici, celé táce koláčů, ba na šavli fašankářů napichávají i uzené maso.
Při povídání s klukama okolo souboru Babica, kteří fašank zorganizovali ale zjišťuji, že oni sami spíš pociťují zklamání. Trošku jim vadí, že staří chlapi zpívají táhlé písničky, jdou podle nich pomalu, chybí jim fašankový břink. Ještě více si ale mládenci stěžují na vedení obce. Zdá se jim, že nepodporuje dostatečně foklór v obci, vyprávějí, jak se loni nesetkali s pochopením, když chtěli zorganizovat Vinobraní.
Chci končit ale optimisticky, takže skončím povzbudivými slovy hluckých kluků. „Fašank si tady hlavně děláme proto, protože nás to baví."