Redaktorce týdeníku NAŠE Slovácko Lence Fojtíkové se jako jednomu z mála novinářů podařilo udělat rozhovor s velmi zajímavým misionářem P. Romanem Musilem. Jeho jméno vám možná řekne více, pokud si vzpomenete na události z minulého roku, kdy byl tento páter unesen na Haiti a několik dnů držen v zajetí.

Rozhovor přetiskuji s povolením autorky i redakce NAŠE Slovácko, za což děkuju!

RB

MISIONÁŘ: BANDITÉ MI MÍŘILI SAMOPALEM NA HLAVU

Na měsíční dovolenou do České republiky zavítal misionář P. Roman Musil, který pátým rokem působí na Haiti.
V nabitém programu si udělal čas a o životě v třetím světě přijel vyprávět také do Blatnice pod Svatým Antonínkem.
Ještě předtím poskytl exkluzivní rozhovor týdeníku NAŠE Slovácko.


*Na Haiti vás vyslala kongregace Oblátů Neposkvrněné Panny Marie, jejímž jste členem. Proč jste si před lety vybral právě tento řád?
Mou volbu ke vstupu do kongregace oblátů ovlivnilo setkání s misionářem Otcem Zdeňkem Čížkovským, který pětačtyřicet let působil u afrického kmene Zulu. Je to misijní řád a já jsem měl touhu jít do misií.

*Říká se ale, že i naše republika je misijním územím. Myslíte, že je nutné jít na misie někam do zahraničí?
To mi tvrdili již za studií, že jsme největším misijním územím, protože takové pohanství jak v České republice se hned tak někde nevidí. Já jsem se tady ale narodil a žil. Pro mě to misie nejsou, protože jsem tady doma. Vždy jsem měl velký vzor v Matce Tereze z Kalkaty, která zasvětila svůj život těm nejchudším z nejchudších. Její radikalita mě fascinovala. Chtěl jsem zkusit něco podobného. Měl jsem touhu jít do některé země třetího světa.

*Na Haiti působíte čtyři a půl roku. Tušil jste, do čeho jdete?
Tušil a netušil. Během studií na Teologické fakultě v Olomouci jsem měl to štěstí, že jsem se jednou o prázdninách dostal do Namibie, kde náš řád také pracuje. Tam jsem se v povolání pro misie utvrdil. Je ale samozřejmě rozdíl, jet do nějaké země na dovolenou na pár týdnů nebo tam žít dva měsíce, rok či celá desetiletí. Určitou představu jsem tedy měl, skutečnost ale byla nakonec úplně jiná.

*Co pro vás zpočátku bylo nejtěžší?
Nejtěžší bylo právě vyrovnat se s realitou, přijmout, že vše je jinak a začít pracovat.

*Dostal jste hned svou vlastní farnost?
Ve farnosti Baie de Henne, kde nyní jsem, působím dva a půl roku. Předtím jsem byl nejdříve na jihu, abych se naučil kreolsky. Zhruba devět měsíců jsem pobýval v jednom sirotčinci, který tam vybudoval jeden Američan, co sloužil pět let v armádě na letadlové lodi. Když se vrátil, rozhodl se za peníze, které si vydělal, postavit sirotčinec. Koupil velký pozemek u moře, kde našlo útočiště téměř tři sta dětí, které do té doby žily na ulici. Tam jsem byl prvních devět měsíců. Potom jsem chtěl zažít zkušenost v nějaké klasické farnosti na vesnici. A tak jsem nějaký čas pobýval v  jedné horské farnosti jako kaplan. Po těchto zkušenostech mi Otec biskup dal na starost vlastní farnost.

*S jakými se tam potýkáte problémy?
Přede mnou tam působil Francouz, který zemřel a zůstala po něm rozestavěná škola. Ve stavbě jsem pak pokračoval. V současné době je první patro dostavěné a děti se mohly přestěhovat. Když jsem viděl, jaké jsou tam problémy, nedalo mi to, snažil jsem se hledat pomoc jak u nás, tak i různě jinde. Stavbu jsem mohl dokončit díky pomoci farnosti Zábřeh, která mne velmi podporuje.

*Máte nějaké další plány, jak tamním lidem pomoci?
Ve spolupráci s olomouckou charitou jsme rozjeli projekt adopce na dálku. Ze školy, která má asi dvě stě padesát dětí, se jich na dálku podařilo adoptovat už sto dvacet. Dalším projektem je voda pro Haiti. Je tam totiž problém s pitnou vodou. Pumpy fungují přes solární panely. Doposud se nám podařilo koupit jedenáct solárních panelů i s instalací, což vyšlo na nějakých dvacet tisíc dolarů. Jeden solární panel mi slouží, abych mohl používat počítač. Měl jsem totiž problém s komunikací, protože tam není ani telefon. Internet mám připojený přes satelit. Vše mi zasponzorovala zábřežská farnost. Řekli, že pokud mi chtějí pomáhat, musíme být v kontaktu. Dále mám rozdělaný projekt kantýny a kuchyně pro děti. Také se stavbou kuchyně mi pomáhají věřící ze Zábřehu. V budoucnu bych rád domorodcům pomohl, aby byl jejich rybolov efektivnější. Je tam ještě spousta nikdy nekončící práce.

*Můžete čtenářům prozradit, co všechno musíte v  Baie de Henne dělat a jak vůbec vypadá režim jednoho vašeho dne?
Život kněze v třetím světě je různorodý. Má v takové zemi daleko širší spektrum působnosti než kněz v naší klasické moravské nebo české farnosti, kde je církev zahnaná jakoby na okraj nebo do kouta společenského života. Na Haiti, kde je osmdesát procent katolíků, může církev působit velmi rozmanitě. Každý den vypadá jinak. Já mám ve farnosti, ke které je připojeno šest dalších kaplí, na starosti kromě pastorace také školu s dvě stě padesáti dětmi. Za školu nesu odpovědnost. Snažím se shánět peníze, aby fungovala. Platím učitele, dělám s nimi setkání a zajišťuji jim formaci. Jsem k dispozici všem lidem, kteří tam jsou.

*Prý je vozíte třeba i k lékaři...
Určitě. Mám totiž jako jediný ve farnosti auto, které funguje napůl jako sanitka. Když se něco stane, vozím lidi s úrazy, ale třeba také děvče, které má problém porodit.

*Už jste i pomáhal rodit?
Cesty jsou tam v hrozném stavu. Jsou plné kamenů a děr, takže cesta do nejbližšího zdravotního střediska, které je vzdálené necelých dvacet kilometrů, trvá hodinu a půl. Při převozu ženy se již několikrát stalo, že na ni porodní bolesti přišly během jízdy. Samozřejmě nejezdím sám, ale doprovází ji někdo z rodiny. To se pak rychle otevřou dveře auta a shání se voda.

*V jednom ze svých rozhovorů jste řekl, že je na Haiti obrovská nezaměstnanost, nic se tam nevyrábí a jen se rodí děti. Z čeho tam potom ti lidé žijí?
Nevím to přesně, ale může tam být asi tak osmiprocentní zaměstnanost. Na Haiti se skutečně nic nevyrábí. Není tam žádná továrna. Devadesát procent lidí se živí zemědělstvím. Pěstují rýži, tropické ovoce a zeleninu. Věnují se také rybolovu. Nejvýnosnější prací je těžba soli ze slané vody a výroba dřevěného uhlí. Ve městech nalezne jen velice malé procento zaměstnání automechanika nebo nějaké jiné profese.

*Četla jsem, že tamní obyvatelé trpí nedostatkem jídla. Co tvoří jejich stravu?
Pro nás Evropany je normální jíst třikrát, pětkrát denně a jsou i lidé, kteří jedí od rána do večera. Na Haiti se jí jednou denně. Jídlo se dělá většinou večer. Pokud ale někdo jídlo nemá, tak prostě jí jen jednou za dva dny. Jídelníček tvoří většinou rýže a banány, které se i vaří a smaží. Vlastně nahrazují naše brambory nebo chleba. Farnost, ve které se nacházím, leží u moře, takže se lidé živí také rybolovem. Nejčastějším masem je skopové, protože je tam hodně koz. Dále se jí tropické ovoce, kukuřice, zelenina a kokos. Strava tam ale není rozmanitá. Rýže se jí třeba každý den.

*Jíte totéž?
Snažím se. (smích)

*Zhubl jste?
To nevím. Je pravda, že tam člověk lehce nenabere, ale kolik jsem zhubl, nevím, protože nemám váhu. (smích)

*Vloni celý národ s napětím sledoval zprávy o vašem únosu. Co jste v těch dnech prožíval?
Když si únos promítnu zpětně, tak ho vnímám jako dar a Boží dotek. Na vlastní kůži jsem zažil, co to je, když člověku bandité vyhrožují a musí počítat s tím, že zítra už třeba nebude.

*Šlo vám doopravdy o život?
Myslel jsem, že je to má konečná. Únosci mi namířili samopal na hlavu a říkali, že ještě předtím, než mě zabijí, mi uříznou nohy a hlavu. Zpětně jsem Bohu velmi vděčný, že jsem toto mohl prožít. Byl to okamžik, kdy člověk stál tváří v tvář smrti. Všechny materiální hodnoty, peníze, vše, za čím se tady honíme, není nic. Když jde o holý život, peníze a všechno jakoby ztratilo cenu. Potom se ukáže, co bylo v životě člověka nejdůležitější. Jelikož jsem kněz a řeholník, upnul jsem se na Boha a cítil, že se dotýká mého srdce. Bůh je to jediné, co má cenu. Když jsem se pak nad tím zamýšlel, říkal jsem si, co by asi dělal člověk, který je nevěřící. Takový klasický český ateista, který ani filozoficky nevěří v Boha, člověk, pro kterého je smrt koncem všeho. Asi by upadl do zoufalství.

*Byl jste čtyři dny zajatý, co jste po celou dobu dělal?
Úplně přirozeně jsem se třeba celou noc modlil nahlas růženec, a to ve všech jazycích, které znám. Zpíval jsem také latinsky Salve Regina. Pro mne to byl opravdu dar a požehnání, kdy jsem si řekl, že jestli mám umřít, tak ať zemřu s Bohem v srdci. Za tuto zkušenost jsem opravdu vděčný. Když se ráno bandité dozvěděli, že jsem kněz, změnili svůj přístup. Při loučení pak sundali kukly a prosili, abych se za ně modlil.

*Propustili vás na základě výkupného, které zaplatila haitská kongregace oblátů. Kolik museli zaplatit?
Banditům šlo jen o peníze. Nebyl tam žádný náboženský nebo politický podtext. Oni si takto vydělávají peníze, což je to nejdůležitější, co je zajímá. Na Haiti peníze rozhodují o všem. Když člověk má před sebou vidinu peněz, nevnímá nic jiného. To je taková nemoc dnešní doby, kdy ekonomika, peníze jsou bohem a zaujímají první místo. Konec konců, je to tak i tady. Kromě ekonomiky a peněz jakoby neexistovalo nic jiného. Únosci za mě na počátku požadovali padesát tisíc dolarů, ale nakonec za mě obláti zaplatili tři tisíce.

*Byly dny únosu pro vás nejtěžšími okamžiky na Haiti?
Na jedné straně byly nejtěžší a na druhé, jak jsem už řekl, okamžiky největšího požehnání. Zpětně nelituji, že jsem mohl touto zkušeností projít. Když jsem ale v té situaci byl, musím se přiznat, že jsem zažil asi největší strach v životě. Člověk, který nezažije, co to je, když vám míří na hlavu samopalem, to jen těžko může pochopit.

*Jaké bylo přivítání ve farnosti? Neměl jste chuť to tam zabalit?
Když mě po čtyřech dnech pustili, tak jediná věc, kterou jsem měl v hlavě, byla vrátit se domů. Říkal jsem si: Tak já se snažím pracovat pro Haiťany a oni mě nakonec chtějí zabít! Pak jsem se ale dozvěděl, že se v mé farnosti lidé modlili od rána do večera. Děti se neučily a místo školy adorovaly, aby vše dobře dopadlo. Dojalo mě to k slzám a rozhodl jsem se, že těmto lidem zasvětím život. Nakonec Bůh tuto těžkou životní situaci přetavil v obrovské požehnání.

*Jak odloučení snáší vaše maminka?
Nesla to zpočátku těžce, ale musela se s tím smířit. Na druhé straně pocházím z početné rodiny. Bylo nás pět sourozenců, tak když jeden chybí, není to taková hrůza (smích). Věřím, že to nese statečně.

*Obohatil vás něčím pobyt na Haiti?
Spoustou věcí. Každá zkušenost je pro život dobrá. I špatná. Vždyť se říká, že všechno špatné, je pro něco dobré. Působím v zemi třetího světa, kde se úplně změnil můj pohled na spoustu hodnot. Když je člověk zavřený jenom v českých problémech, uniká mu hodně věcí. Po čtyřech a půl letech jsem získal úplně jiný pohled. Je to velmi obohacující pro život.

*Dá se porovnat víra tamních farníků s českou?
Jejich víra je daleko prostší a jednodušší. Přijímají ji jako děti. Jsou velice otevření a přímí. V technické Evropě mi někdy přijde, že je naše víra příliš komplikovaná. Hledáme sto padesát důvodů, proč nevěřit, příliš špekulujeme nad spoustou věcí a děláme si zbytečně těžkou hlavu.

*Nyní spadáte pod haitskou řeholi oblátů. Co to pro vás znamená? Můžete se vrátit domů?
Prakticky se nic nezměnilo. Jsme kongregace, která pracuje po celém světě. Každá země má své pole působnosti. Misionář by měl vždy náležet k řeholi země, ve které pracuje. Kdybych se chtěl vrátit domů, tak samozřejmě mohu.

*Zaregistrovala jsem, že jezdíte docela pravidelně do Čech. Slyšela jsem, že se sem jezdíte léčit z různých nemocí. Je to pravda?
V kongregaci to máme tak, že misionář může jet domů na dovolenou jednou za tři roky. Původní idea byla, že jsem byl na Haiti poslán na dvouletou misijní zkušenost. Po dvou letech jsem přijel domů s tím, že další návštěvu budu mít zase za tři roky. Vrátil jsem se ale dřív, protože jsem musel na operaci plotýnek. Teď jsem přijel po únosu znovu, protože mi bandité ukradli veškeré doklady, které jsem si musel vyřídit.

*Máte představu, jak dlouho budete na Haiti působit?
Svou práci jsem zasvětil Bohu. Nic neplánuji. Teď jsem tam a tuto otázku neřeším. Musím ale přiznat, že někdy je práce velmi vyčerpávající a občas mě přepadne stesk po domově.


LENKA FOJTÍKOVÁ, redaktorka týdeníku NAŠE Slovácko

Dětem na Haiti nádherným způsobem pomohly i děti z Blatnice. Shromáždily totiž plyšové hračky, které P. Roman Musil nyní odváží právě na Haiti. Na fotce jsou zachyceny hračky u oltáře při mši, kterou sloužil blatnický kněz i s P. Romanem Musilem.

FOTO: LENKA FOJTÍKOVÁ

A tady už je samotný P. Roman Musil s dětmi na Haiti. "Musím se přiznat, že někdy je práce velmi vyčerpávající a občas mě přepadne stesk po domově," svěřil se v rozhovoru Lence Fojtíkové.



Pokud jde o základní informace o tomto zajímavém muži, můžete si je přečíst právě na tomto místě:

- Narodil se 24. 6. 1970 v Jihlavě.

- Po vyučení elektrikářem pro lokomotivní depo v Jihlavě maturoval na střední odborné škole a po základní vojenské službě pracoval v lokomotivním depu.

- Jeho klukovským snem bylo stát se strojvedoucím.

- Životní cestu mu zásadně změnilo setkání s P. Zdeňkem Čížkovským, který čtyřicet let působil v africkém kmenu Zulu.

- Po jeho přednášce zatoužil být misionářem.

- Vstoupil do misijního řádu kongregace Oblátů Neposkvrněné Panny Marie, vystudoval Teologickou fakultu v Olomouci.

- Před necelými pěti lety odešel pracovat na Haiti.