Je ale čas přeskočit k Haškovi z Valdštejna, který v roce 1400 získává společně s bratrem Benešem ostrožské panství. Před námi se tak zjevuje zprvu nenápadně šlechtic Hašek z Valdštejna, rodák z Čech, budoucí horlivý husita, jehož jméno je dobré si zapamatovat. A nejen proto, že se brzy stává jediným vlastníkem tohoto panství a my se dovídáme také něco více o Lhotě nepřímo díky tomu, že si bere za manželku Annu, která získává vesnice pod městem Ostrohem jako své věno.

V Moravských zemských deskách je tak navěky uložen tento zápis z roku 1415: „Anna z Rýzenberka přinesla věno panu Haškovi z Valdštejna, a to bylo zapsáno mimo jiné i „na celé vsi Lhotě a dvoru o dvou poplužích a tamním mýtě, dvou mlýnech, poplatných lidech a dalším všem příslušenství. Anna tak měla zajištěn pro případ smrti svého manžela plat 8 kop grošů z výše uvedených vsí“. Co bylo vlastně popluží? Byla to půda obdělávaná vrchností ve vlastní režii, na níž robotovali poddaní.

Tento historický zápis se snažil rozluštit Miroslav Šálek, který došel k zajímavým úvahám, jež stojí za zaznamenání. Mimo jiné se totiž snažil zjistit, kde dvůr o dvou poplužích stál. Píše: „Tento stál v těsné blízkosti horního mlýna, v místě dnešní ulice Burešín a přilehlých dvorků. Myslím, že tu stál až do roku 1705, kdy byl i s mlýnem zničen za vpádu Kuruců, účastníků stavovských povstání uherské šlechty proti Habsburkům."

Ale vraťme se zpět do první poloviny 15. století, kdy pánem nad Lhotou a celým okolím je Hašek, který brzy vyrazí i se svými poddanými do krvavých bojů. Jeho poddaní, naši předci, neměli na vybranou. Ať už šlo o to, zda chtěli skutečně umírat za své pány, tak o to, v jaké víře chtěli žít. Platili totiž zásada: Čí kraj, toho víra. Museli tedy přijati víru Moravských bratří (tedy husitů), a vnitřek kostela v Blatnici, kam chodili, se přeměnil na moravsko-bratrskou modlitebnu. A to na poměrně dlouhou dobu. Až po roce 1650 se v něm začaly opět konat obřady římsko-katolické.

Hašek společně s pány na Strážnici, Veselí, Vizovicích a Brumově shromažďuje všechny podané a podle většiny historiků zakládají v Ostrohu vojenský tábor. Ve lhotské kronice, napsané o několik staletí později, tento historický moment vykresluje kronikář Vladimír Vaculka takto:

“Tehdy byli lhotští občané nuceni tento tábor opevňovati a tam i co vojáci sloužiti, neboť to byl tábor válečný.Z tohoto tábora byly podnikány válečné výpady do širokého okolí, jejichž účelem bylo vyloupiti a vypáliti katolické kostely a kláštery. Tehdy bylo zničeno proboštství v Osvětimanech, opatství na Velehradě, kostel a fara v Polešovicích….“ Dodejme, že to byly útoky opravdu hrozivé, vždyť například útok na velehradský klášter z neděle 12. ledna 1421 skončil upálením místního opata přímo v chrámu. Spolu s ním zemřelo šest mnichů, a z Velehradu zmizelo mnoha zlata, stříbra a dalšího majetku.

V roce 1421 ale zažívá Ostroh a celé okolí těžké časy. Vojska krále Zikmundova na ně několikrát útočí, ale neúspěšně. Stojí za pozornost, že v té době dohlíží na boje osobně Zikmund. Historici dokonce předkládají přesná data jeho pobytu: od 11. do 16. dubna Uherský Brod, poté Uherské Hradiště, Olomouc, Brno a 13. května opět Uherské Hradiště. A pak přichází říjen, měsíc, kdy se Zikmund zjevuje v bojovém poli u Uherské Hradiště. Přesně 23. října tady shromáždil mohutné vojsko a těší se, že zúčtuje s neposlušným husitou Haškem a jeho poddanými v Uherském Ostrohu a celém okolí.

Je to velmi významné datum také pro Ostrožskou Lhotu, protože právě tehdy se zapíše do dějin tak, jak zřejmě už nikdy jindy. Stává se totiž jedním z míst této důležité bitvy. Zastavme se u ní na chvíli.

V říjnu překročilo zemskou hranici mezi Suchovem a Korytnou několika tisícové vojsko uherského vojevůdce Pipo Spána z Ozory, který přispěchal Zikmundovi na pomoc a své muže ukryl mezi Jasanovou a Babí horu. Mezitím z Uherského Hradiště, Zikmundovy věrného města, vyrazila císařské posádka. Stoupenci husitů postupovali směrem na Hluk, kde však vpadli do léčky . Uhrové a císařské posádka je obklíčili mezi Babí horou, Jasenovou, Kobylí hlavou a Sv. Antonínkem.

“Na tábority se začaly sypat korouhve od Jasenové, od Kobylí hlavy, od Sv. Antonínka. Jedny vrhly se na husity spolu s korouhvemi Pipovými, druhé udeřily na Ostrožskou Lhotu. Cizí korouhve tak obklopovaly Čechy železným, nepropustným kruhem. Obraz bojiště jevil se pro Zikmunda příznivě,“ píše autor knihy. „Strhl se ohromný a strašný zápas. Kněžím husitským hrozila hranice a šlechtě kat. Tak pověděl v Brně Zikmund, tak přísahal mocným hlasem. Husité bojovali jako lvi. Stísněni ohromným návalem koní, bili se jeden proti pěti. Než udatnost jednotlivců byla marná, nebylo nic platno nadšení vladyk a bojovníků. Tábor hynul, mrtvoly bojovníků už pokrývaly bojiště,“ psal autor emotivně.

Jenže to nebyl ještě konec bitvy. V nejkritičtější chvíli se objevil na bojišti husitský kněz Tomáš z Věstonic a pan Mateška z Želechovic se svými bojovníky. „Pan Mateška udeřil na Ostrožskou Lhotu a dobyl ji, porazil a rozehnal Kumány, pan Malovec z Říky soustředil oheň na Hluk a ubíjel hradišťské Němce. Bratři dobře mířili, střely konaly své dílo účinně. Když pan Vok z Tlumeného napadl Němce z boku, dali se na útěk. Cesta k Ostrohu, Novému Táboru, byla otevřena a houfy bratrské daly se na pozvolný, spořádaný ústup.“ Byla to dramatická a krvavá bitva, kde svou krev jistě prolili i Lhoťané, tehdy téměř bezbranní sedláci ve službách Haška z Valdštejna.

Nakonec se Zikmundovi vzdává i Hašek. Zikmund věnuje vévodovi Albrechtovi mnohá místa na Moravě, včetně hradu a města Uherský Ostroh i s okolními vesnicemi. Hašek se ovšem ukazuje v poněkud nelichotivém světle, Albrechtovi nabízí své služby, slibuje vyčistit některá místa od husitů a prozradit mnohé z jejich zákulisí. Za odměnu jej vévoda Albrecht jmenuje zemským hejtmanem.

Nastal klid. Ale nastal opravdu? Když se vzdálily bitvy, přišly zase jiné starosti, které souvisely s tvrdou prací pro vrchnost.Svědčí o tom například stížnost na ruského knížete Fridricha, který držel Ostroh a okolí v letech 1426 až 1435. „Zatěžuje nás nebývalými a nespravedlivými robotami a daněmi,“ napsali ostrožští měšťané stížnost Zikmundovi. A ten je vyslechl. Na jeho rozkaz byli od těchto daní a robot osvobozeni a Fridrich, který se tituloval Fridrich z Boží milosti kníže z Rus a z Ostroha, se zavázal, že císařův příkaz bude respektovat. Zda své slovo dodržel, se už nedovídáme.

Za tímto „husitským“ obdobím se hezky ohlíží Tomáš Baletka v nejnovější knize o Uherském Ostrohu. „Obyvatel Ostrohu se husitská revoluce a válečná vřava dotkla bezprostředně mnohokrát a obyvatelé tohoto města byli zcela jistě svědky velkých činů, které v jejich myslích nepochybně zanechaly nesmazatelnou stopu.“ Můžeme dodat, že to určitě neplatilo jen o Ostrožanech, ale i lidech z blízkého okolí, tedy i z „naší“ Lhoty.