MALÁ VRBKA

Horňácko! Další zastávka. Mám tento kraj nesmírně rád! Jsem vychovaný na fejetonech, rozhlasových i televizních pořadech o Horňácku od místního patirota Břetislava Rychlíka…
Horňácký folklor mám nejraději, mám pociti, že on nejvíc podává svědectví o životě, on odhaluje život až do morku kostí. „Horňácko je kraj, kde končí chleba a začíná kameň," vpomenu si na slova jednoho ze starousedlíků.
Jedu do Malé Vrbky, která patří, jak už sám název říká, k nejmenším obcím v tomto mikroregionu, kde už začíná Slovensko. A Horňácko nezklamává!
Sotva vyskočím z auta, slyším typickou, pořádně ostrou až zběsilou horňáckou muziku. Hrají ji především mladí kluci, mezi kterými poznávám vnuka legenrárního místního primáše Jožky Kubíka. Je to muzika, po které mně naskočí do očí slzy a já začnu falešně (protože jsem nebyl obdarován ani v nejmenším hudebním sluchem) zpívat společně s muzikanty.
Pak už je následuje spíše jen zklamání...
Nebýt malinké skupinky muzikantů, Hrubé Vrbka vypadá jak po vyměření. Nikde nikdo, téměř nikdo z místních nemá zájem podívat se na fašankáře nebo se k nim připojit. Jen jeden fotograf je na blízku, a ten je podle řeči nejspíše z Prahy.
Není to přeobraz zkázy Horňácka? Pražáci (či kdokoliv zvenku) se budou jezdit dívat na něco, co se postupně ztrácí až se nadobro vytratí? Nevím, na odpověď bych potřeboval víc času, víc informací a mnohem více prošlapaných podrážek po zdejším terénu.
„Všeci Veličané, všeci Veličené, za náma běháli, za náma běhali. Bylo by nám hanba, bylo by nám hanba, kdyby nás dohnali, kdyby nás dohnali,“ zní v mrazivém počasí.
Muzika, která tady chodí, je pro televizní kamery vděčná. Ve skutečnosti ale nikdo z muzikantů místní není. Někteří jsou z nedaleké Velké nad Veličkou nebo Veselí nad Moravou. A hlavní organizátor, který dominuje při zpěvu a hraní je z Chomutova. Horňácko ho ale natolik okouzlilo, že se sem i přistěhoval. Že by on byl budoucností tohoto kraje?
Měl jsem se na to zeptat pana Smutného, basisty, který doprovázel v Malé Vrbce na fašanku mladé kluky. Moje chyba, že jsem se nezeptal. Místo rozhovoru jsem ho raději obdivoval, táhl basu způsobem, který prozrazoval, že musí mít pořádnou sílu. Přitom ještě stačil zpívat a dělat anděla strážného mladíkům, které hlídal, aby toho moc nevypili a nezastavovali se na dlouho v domech. Šla s ním také jeho paní. Ve velké zimě stála opodál muzikantů, trpělivě čekala, občas basu pohlídala. A neustále se usmívala. Poklona paní Smutná!