VZPOMÍNKA NA HORŇÁCKÉ

Když se začalo psát a mluvit o letošních Horňáckých slavností v souvislosti s 50.výročím od konání jejich prvního ročníku, tak mi to nedalo a taky já jsem si udělal malou soukromou inventuru. A i když se stále ještě počítám mezi relativně mladé lidi, tak jsem s mírným zděšením zjistil, že to letos budou už moje dvacáté čtvrté!

Jedna vzpomínka na moji druhou návštěvu: byl jsem na vojně a ten rok (1985) hrozně dlouho nebyl doma, potom se ale naskytla šance jet zrovna v termínu slavností na tzv. opušťák na dva dny domů – cestou jsem se doma zastavil jen pro civilní oblečení a rychle vyrazil do Velké. Když jsem se v neděli navečer vracel zpátky na posádku do Čech za Prahu (bylo mi jasné, že to nemůžu stihnout v předepsaném čase,ale to mi bylo v tu chvíli jaksi jedno), tak jsem pořád ve vlaku slyšel jakoby zdálky z nějakého kupé typický horňácký sborový zpěv, dodnes vlastně nevím, jestli to byla dokonalá halucinace nebo tam opravdu jela nějaká rozezpívaná společnost, fakt nevím. Vždycky si to připomenu při odjezdu : závan nostalgie, kdoví kdy se zase v průběhu roku podívám zpátky.

Těmi všemi roky jsem svůj přístup ke slavnostem myslím dost zjednodušil: je zbytečné mít velká očekávání, je zbytečné pobyt nějak plánovat a je zbytečné sebou brát lidi, kterým tohle všechno, co se tam odehrává, vlastně v podstatě nic neříká (což zjistíte bohužel až na místě) a pak se muset o ně rozmrzele celou dobu starat.

Ono se to totiž vždycky nějak vyvrbí, vždycky přijde nějaký neočekávaný okamžik, setkání nebo překvapení : letos to pro mě byl třeba sobotní dopolední koncert Sborečku žen z Lipova s muzikami Petrů Mičky a Galečky ve velickém kostele. Zklidnění po všem tom shonu Na Hůrce, intenzivnější vnímání zpívaného i řečeného, velmi silné a dojemné, lidem okolo (i „otrlým folkloristům“) tekly nezadržitelně slzy. ¨

Samozřejmě taky několik silných okamžiků z nočního poprogramového zpívání (třeba sestava s mladými Kubíky byla pěkně rozjetá a zábavná, místy jsem dokonce zapomněl popíjet a byl snad nejstřízlivější široko daleko), vtipný křest cédéčka muziky Petra Mičky, líbilo se mi tradičně u kuželovského větřáku a potom pochopitelně „dojezd“ v neděli večer ve vrbecké hospodě, s triem z Hrbáčovy muziky, zpěváky z Vrbky i přespolňáky.

Letos jsem toho ani moc nenafotil – připadalo mě najednou zbytečné připojovat svůj objektiv k mraku přítomných fotoaparátů, nervovat se, jestli je v pořádku světlo nebo moje postavení před nebo za pódiem; něco jsem udělal jen u větřáku, pár fotek přikládám.

A tak teď už s mírným odstupem můžu říct: letošní Horňácké jsem si opravdu užil jako už dlouho ne, a i když mám přece jen raději intimnější akce (třeba fašanek ve Vrbkách), tak některé vzpomínky z letoška určitě dlouho nevyprchají.

MARTIN KOZLOVSKÝ