Horňáci chtějí navázat na tradici setkání Moraváků a Slováků

Letos si Slováci, ale i Moravané připomínají dvě výročí týkající se česko – slovenské vzájemnosti. Již 190 let uplynulo od narození velkého slovenského národního buditele evangelického kněze z Brezové pod Bradlem Dr. Jozefa Miroslava Hurbana, který byl hlavním aktérem odporu vzrůstající moci Maďarské nadvlády v habsburské monarchi. Památného roku 1848, v kterém se odehrál společenský a politický přerod národů střední Evropy, ve znamení demokratických hesel svobody rovnosti a bratrstva.

Před povstáním, které se uskutečnilo celé na moravsko – slovenském pomezí, pronesl Hurban památnou větu: „Nebylo kdysi hranic mezi Slovenskem a Moravou, ale to všechno byla za starých časů společná vlast sbratřených národů Slovanských, a proto nemá býti ani v budoucnu mezi těmito dvěma zeměmi hranice, která by dělila sbratřené kmeny, syny jedné matky“.Vzpoura proti utlačovateli byla krvavě potlačena, tím se však posílilo národní sebevědomí a touhu slovenského lidu po sociální spravedlnosti a vlastní identitě.

Byl to především Hurban , který přispíval v minulosti k vytváření vědomí českého a slovenského lidu z tehdejších Uher o společné cestě obou národů.
Jednou z jeho mnoha aktivit pro sblížení a posílení Uherské a Moravské Slovače byly od roku 1882 také schůzky na Moravské půdě, od kterého letos uplynulo 125 let. V horňáckém Javorníku ústícím do Filipovského údolí se pořádaly tábory ve spolupráci s’Městskou besedou’v Uherském Hradišti, později’Uhersko - ostrožskou a Strážnickou besedou’. Překrásné místo pod Javořinou, na Megovce, kde stojí dodnes myslivna, která byla původně vilou Filipa Magnise, tak proslulo tzv. Filipovými poutěmi.

Hornatý kraj jihovýchodní Moravy na západním svahu Bílých Karpat se stává místem, kde je možné na velkých shromážděních probouzet národní uvědomění, upevňovat sílu odporu a víru v právo na sebeurčení. Na moravské straně se v té době scházeli nejen místní lidé, ale i ze všech koutů Slovenska a Čech. Je proto přirozené, že zde sílí a utužuje se těsné pouto československé vzájemnosti.

V národopisně nejčistší části Moravského Slovácka – Horňácka se během let setkávají vedle venkovského lidu, významní představitelé našich národů, naší historie politické i kulturní. Mezi účastníky nacházíme například Františka Bartoš, Leoše Janáčka, Jana Herbena, bratry Uprky, Dušana Jurkoviče, Pavel Blaho, bratři Mrštíci a další. Po smrti(r. 1888) hlavní duše těchto setkán, zanikají roku 1894 i výlety do Filipova údolí.

Z posledních výletů na poutě do Filipova napsal moravský spisovatel Vilém Mrštík (1863-1912) v díle Knihy z cest povídku Hudci. Osobitou vzpomínku měl malíř Joža Uprka (1861-1940): „Ludé přijíždali na žebřiňákoch, v kočároch, pěšky a jak sa dalo. Šak na Filipově bylo jak v úle. Kdosi zmyslel, že sa budem předháňat v řečněňú, zpěvu, tanci a muzice se Slovenskýma. Už si nevzpomenu, kdo tenkrát vyhrál, nakonec to nebylo ani důležité. Pamatuju sa enom, že dozvuky teho byly ešče druhý deň ve Velkéj. Dom sem sa tenkrát dostal až na tretí deň.“

Od té doby se setkání na Filipově neuskutečňují. Pokračují s malými přestávkami až do dnešních dnů slavnostmi na jiném místě Bílých Karpat a tím je Velká Javořina. Místo je symbolem společné historie a kultury, je prezentací nadstandartního soužití založeném na dlouholetém přátelství a vazbách z minulosti. Letošní slavnosti družby Čechů a Slováků na Javořině, které sa konaly 29.července byly věnované výročí a vzpomínce právě na J. M. Hurbana.
Vedle Horňáckých slavností pořádaných výhradně moravskou stranou, mělo setkávání ve Filipově na Horňácku svou hlubší historii a hranice přesahující rozměr.

Na první polovinu září se u příležitosti tohoto dvojitého výročí připravuje v okolí chaty Megová ve Filipovském údolí za horňáckou obcí Javorník vzpomínková akce s folklorním programem účastníků z příhraničí obou států. Setkání by do budoucna mohlo být novým zábleskem obnovení zde zaniknuté tradice.

V dnešní době se konečně a snad už na pořád vracíme k těsnému spojení obou národů v Evropském společenství, takže to, co byla v minulosti potřebou se pro budoucí generaci stane samozřejmostí . Je na nás abychom ji i nadále rozvíjeli, udržovali a oslavovali ve vřelé vzájemnosti, jako tomu bylo v dobách rozdělení a nesvobody.


Martina Venclová