RB: Osobnosti Antonínku: Páter Antonín Šuránek
Hledat
Slovácko
- NOVINKY + OBČASNÝ "DENÍK" 21. březen 2008 - poslední zápis
- O projektu těchto stránek..... a moje velká prosba
- OSTROŽSKÁ LHOTA
- STŘÍPKY ZE SLOVÁCKA
- HORŇÁCKO
- Poutní místo Svatý Antonínek
- Fotbal, tenis a volejbal ve Lhotě
- Fotbal 1. FC Slovácko
- Slovácko v televizi + archiv ČT
- Video: Folklorika v televizi
- Horňácko na internetu
- FOTKY 2005 + 2006
- ZAJÍMAVÉ WWW STRÁNKY
- ZPRÁVY MIMO SLOVÁCKO
- NOVINY NA SLOVÁCKU - tady můžete číst
PÁTER ŠURÁNEK - "OSOBNOST" ANTONÍNKU, NEJSLAVNĚJŠÍ LHOŤAN
Hned na začátku musím přiznat – ano, nazývat někoho nejslavnějším je opravdu velmi ošemetné a podivné, protože sláva je kategorie nesmírně pomíjivá a často nesvědčí vůbec o ničem. Dokonce bych řekl, že existuje přímá úměra mezi slávou a velkým pádem z výšin na hubu (abych použil jemnější výraz).
Přesto v případě Pátera Antonína Šuránka volím slovo nejslavnější, čímž myslím tu slávu, která není jen pouhou polní trávu. Myslím slávu, za kterou se člověk nepachtí ani za ní nesprintuje, nestaví ji jako svůj životní cíl a také mu neslouží jako zrcadlo, před kterým dává na odiv své přednosti.
V tomto případě já vidím slávu jako něco, co paradoxně člověk odmítá, vyhýbá se jí, zakrývá před její září své oči a nakonec ji přijímá jako břemeno, které člověka nutí k tomu, aby na sobě ještě více pracoval.
Jsem téměř přesvědčen, že Páter Šuránek ani nikdy na slávu nenarazil, nikdy mu nebyla nabízena a on zcela jistě po ní nikdy netoužil. Oslovení nejslavnější Lhoťan by bezesporu odmítl a možná by se ještě rozzlobil.
V této chvíli se na tomto místě nechci o Páteru Šuránkovi příliš rozepisovat, zároveň by ale bylo ostudné, kdyby na těchto internetových stránkách o něm nebyla žádná zmínka nebo jen minimální.
Rád bych teď napsal – zejména pro ty, kteří jsou ze vzdálenějších krajů – že u nás v Ostrožské Lhotě přišel na svět vzácný muž, který se jmenoval Páter Antonín Šuránek. Narodil se v roce 1902, žil pro druhé a v roce 1982 zemřel.
Pokud vás bude jeho osobnost zajímat, najdete o něm velmi zdařilou výstavu v Pastoračním domě v Ostrožské Lhotě, můžete získat i několik knížek (jak o něm, tak o tom, co napsal), případně kontaktovat mnohé jeho obdivovatele (například pana Antonína Malůška z Ostrožské Lhoty). A ještě dodám – postupně se budou objevovat informace i na těchto internetových stránkách právě tady, kde čtete tyto řádky.
Kromě – řekněme životopisných údajů - bych se ale rád pokusil ještě o něco jiného, nad čím v poslední době hodně přemýšlím. Chtěl bych sepsat takové pojednání o tomto muži, které by dokázalo zaujmout především ty, kteří se o jeho život nezajímají, církev jim přijde jako něco velmi vzdáleného i podivného, a nemají proto čas ani chuť se do čtení o Páteru Šuránkovi pouštět.
Nyní jim můžu pouze vzkázat, že je to škoda, tak jako je škoda, když toto jméno mnoha lidem, zejména mladším, už vůbec nic neříká. Především pro ně se chci do takového psaní pustit.
Když si pročítám například jeho životopis nebo třeba Kukátka, která psal, narážím na spoustu zajímavostí, otazníků i inspirací. Jen se zkuste podívat na to, do kolika těžkých životních situací se dostal, a jak v nich dokázal obstát.
Jeho zatčení a internace v želivském klášteře…Následná velmi těžká práce v kamenolomu…Opakované odebírání státního souhlasu ke kněžskému povolání, naposledy v Blatničce, v posledních letech jeho život…Jeho tak nesmírně niterný vztah ke sv. Antonínku…Jeho skromnost, kterou nechci doplňovat žádným velkým slovem, abych ji nesnížil…Je toho hodně, co nám zanechal pro naši současnost, ale také pro naše následovníky…
Kde se vlastně v tak mladém klučinovi, žijícím v maličké Lhotě ,chudém, který přišel brzy o otce, vzala tak velká síla, jež ovlivnila mnohé jiné? Anebo jeho všímavost, s jakou se učil od pozdějšího arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana „komunikovat“ s lidmi. To je velmi zajímavé.
Stejně jako jeho postřeh, že kněz musí mít rád humor a musí být vtipný. Chtělo by se dodat – kéž by si toho byli vědomi mnozí současní duchovní, kterým je humor, tolerance, pochopení, tolik vzdáleno.
Dovolte mi odbočit: Nedávno jsem byl jen tak pro sebe fotit procesí v Mikulově, a opět jsem poznal, jak je povzbuzující, když člověk narazí na zajímavého kněze.
Tento kněz už sotva mohl jít, opírat se o dvě hole, hlavu měl skloněnou, někdo by řekl, co tady ten "chudák" ještě dělá. Jenže sotva začal mluvit, nevšiml jsem si na vysokém kopci nad Mikulovem nikoho, kdo by ho s porozuměním až nadšením neposlouchal. Ten kněz se jmenoval Stanislav Krátký a já se nyní snažím udělat s ním co nejlepší rozhovor.
Nějak jsem utekl od Lhoty někam jinam. Omlouvám se. A slibuji, že o Páteru Šuránkovi určitě napíši.
RB
ps. O Páteru Krátkém vyšla kniha, jmenuje se K plnosti a vydalo ji nakladatelství Cesta. Zájemcům ji rád půjčím.
Hned na začátku musím přiznat – ano, nazývat někoho nejslavnějším je opravdu velmi ošemetné a podivné, protože sláva je kategorie nesmírně pomíjivá a často nesvědčí vůbec o ničem. Dokonce bych řekl, že existuje přímá úměra mezi slávou a velkým pádem z výšin na hubu (abych použil jemnější výraz).
Přesto v případě Pátera Antonína Šuránka volím slovo nejslavnější, čímž myslím tu slávu, která není jen pouhou polní trávu. Myslím slávu, za kterou se člověk nepachtí ani za ní nesprintuje, nestaví ji jako svůj životní cíl a také mu neslouží jako zrcadlo, před kterým dává na odiv své přednosti.
V tomto případě já vidím slávu jako něco, co paradoxně člověk odmítá, vyhýbá se jí, zakrývá před její září své oči a nakonec ji přijímá jako břemeno, které člověka nutí k tomu, aby na sobě ještě více pracoval.
Jsem téměř přesvědčen, že Páter Šuránek ani nikdy na slávu nenarazil, nikdy mu nebyla nabízena a on zcela jistě po ní nikdy netoužil. Oslovení nejslavnější Lhoťan by bezesporu odmítl a možná by se ještě rozzlobil.
V této chvíli se na tomto místě nechci o Páteru Šuránkovi příliš rozepisovat, zároveň by ale bylo ostudné, kdyby na těchto internetových stránkách o něm nebyla žádná zmínka nebo jen minimální.
Rád bych teď napsal – zejména pro ty, kteří jsou ze vzdálenějších krajů – že u nás v Ostrožské Lhotě přišel na svět vzácný muž, který se jmenoval Páter Antonín Šuránek. Narodil se v roce 1902, žil pro druhé a v roce 1982 zemřel.
Pokud vás bude jeho osobnost zajímat, najdete o něm velmi zdařilou výstavu v Pastoračním domě v Ostrožské Lhotě, můžete získat i několik knížek (jak o něm, tak o tom, co napsal), případně kontaktovat mnohé jeho obdivovatele (například pana Antonína Malůška z Ostrožské Lhoty). A ještě dodám – postupně se budou objevovat informace i na těchto internetových stránkách právě tady, kde čtete tyto řádky.
Kromě – řekněme životopisných údajů - bych se ale rád pokusil ještě o něco jiného, nad čím v poslední době hodně přemýšlím. Chtěl bych sepsat takové pojednání o tomto muži, které by dokázalo zaujmout především ty, kteří se o jeho život nezajímají, církev jim přijde jako něco velmi vzdáleného i podivného, a nemají proto čas ani chuť se do čtení o Páteru Šuránkovi pouštět.
Nyní jim můžu pouze vzkázat, že je to škoda, tak jako je škoda, když toto jméno mnoha lidem, zejména mladším, už vůbec nic neříká. Především pro ně se chci do takového psaní pustit.
Když si pročítám například jeho životopis nebo třeba Kukátka, která psal, narážím na spoustu zajímavostí, otazníků i inspirací. Jen se zkuste podívat na to, do kolika těžkých životních situací se dostal, a jak v nich dokázal obstát.
Jeho zatčení a internace v želivském klášteře…Následná velmi těžká práce v kamenolomu…Opakované odebírání státního souhlasu ke kněžskému povolání, naposledy v Blatničce, v posledních letech jeho život…Jeho tak nesmírně niterný vztah ke sv. Antonínku…Jeho skromnost, kterou nechci doplňovat žádným velkým slovem, abych ji nesnížil…Je toho hodně, co nám zanechal pro naši současnost, ale také pro naše následovníky…
Kde se vlastně v tak mladém klučinovi, žijícím v maličké Lhotě ,chudém, který přišel brzy o otce, vzala tak velká síla, jež ovlivnila mnohé jiné? Anebo jeho všímavost, s jakou se učil od pozdějšího arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana „komunikovat“ s lidmi. To je velmi zajímavé.
Stejně jako jeho postřeh, že kněz musí mít rád humor a musí být vtipný. Chtělo by se dodat – kéž by si toho byli vědomi mnozí současní duchovní, kterým je humor, tolerance, pochopení, tolik vzdáleno.
Dovolte mi odbočit: Nedávno jsem byl jen tak pro sebe fotit procesí v Mikulově, a opět jsem poznal, jak je povzbuzující, když člověk narazí na zajímavého kněze.
Tento kněz už sotva mohl jít, opírat se o dvě hole, hlavu měl skloněnou, někdo by řekl, co tady ten "chudák" ještě dělá. Jenže sotva začal mluvit, nevšiml jsem si na vysokém kopci nad Mikulovem nikoho, kdo by ho s porozuměním až nadšením neposlouchal. Ten kněz se jmenoval Stanislav Krátký a já se nyní snažím udělat s ním co nejlepší rozhovor.
Nějak jsem utekl od Lhoty někam jinam. Omlouvám se. A slibuji, že o Páteru Šuránkovi určitě napíši.
RB
ps. O Páteru Krátkém vyšla kniha, jmenuje se K plnosti a vydalo ji nakladatelství Cesta. Zájemcům ji rád půjčím.