NIVNICE

Je sobota, osm hodin ráno, venku mínus patnáct stupňů, zřejmě největší letošní zima. Přijíždím do Nivnice, kde má právě v osm hodin začít fašank. Moc nevěřím, že vůbec začne, mráz je opravdu velký, ve vesnici nelze téměř narazit na človíčka. Jen pár lidí jde do obchodu a stařenka, která vysává v kostele, vyhazuje smetí do popelnice u kostelní zdi. Když dvakrát projedu obcí po hlavní silnici, všimnu si několika dětí, které postávají u tělocvičny. Jelikož jsou oblečeny do nějakých masek, tipuji, že právě tam musím vyrazit.
Jsem na správném místě. Jde o mladší školáky, kteří už poskakují venku a čekají na začátek průvodu. Mám tu čest s párkem v rohlíku, spidermanem a cikánkou. Opravdu pestrá společnost. Dávám se do řeči s mladou maminkou jednoho z capartů, který, převlečený zřejmě za čarodějnici, běhá s metlou a flaštičkou s dudlíkem. „Místní tady fašank téměř nezajímá, jsou tady hlavně děti a několik holek, které se do Nivnice spíš přivdaly," říká mi maminka. Postupně se od ní dovídám, že jde o děti ze souboru Nivnička, který stojí a padá s panem učitelem Vlastimilem Ondrou.
Za chvíli mám možnost přesvědčit se, jak naprosto zásadní je pro jakékoli společenství existence jedince, který má nějakou vizi, kterou se snaží naplnit. Což mě mimochodem přivádí k myšlence, že vlastně i v 21. století stále platí, že základem všeho jsou blázni a obrozenci, ale to není předmětem toho psaní.
Když už děti nějakou minutu poskakují před tělocvičnou a vypadá to, že se ani nevyjde, zazní najednou z dálky harmonika. „To je pan učitel," vykřikne jedno z dětí a nelze si nevšimnout, že s panem učitelem přišel i optimismus a dobrá nálada. Po muzice nakonec přichází i ten, kdo je jejím strůjcem. Učitel Ondra. Obrovská postava, oblečená za klauna, s parukou mohutných žlutých vlasů, ukryta do masky ze sádry s velkým orlím nosem. „Děcka, půjdeme rychlo, abyste nezmrzli, musíte zpívat," udílí rady před obchůzkou po obci.
Když vyjde k prvním domům a za ním jde dlouhý řetěz není, je to dojemný pohled. Zvýrazněný ještě velikostí učitelovy postavy a za ním pochodující drobotinou.
Od prvního okamžiku je jasné, že kolem něho se všechno točí. On hraje na harmoniku, on organizuje, jak má průvod jít, on děti neustále povzbuzuje ke zpěvu a tančení. Lidé dveře otvírají, spíše trošku nedůvěřivě, otevřou, dají nějakou korunu nebo sladkost a rychle zase zavřou.
Kdoví, jak fašank v Nivnici nakonec dopadne. Bude ještě příští rok nebo za deset let? Mám pocit, že by se to dalo přirovnat k malému plamínku. V Nivnici plápolá, ale nikdo neví, jestli nakonec nezhasne. Snahy pana učitele Ondry, dětí a některých maminek je obdivuhodná. Bude ale stačit? Když si povídám s panem učitelem, cítím v jeho slovech trošku skepse. „Už jsem vychoval dvě generace dětí, jenže mnozí odpadnou, když trošku vyrostou. Navíc nám hodně chybí kluci, přece jen bez nich to není no. Většinou jdou do škol mimo Nivnici nebo mají jiné zájmy. Ti mladí navíc potřebují příklad v dospělých. A ten tady chybí."
Když mu říkám, že mám namířeno do nedalekého Bánova, prorokuje, že tam bude určitě veseleji. A má pravdu.