O hledání smyslu



Když jsem byl mlád, stával jsem vždycky na konci roku, zvláště o silvestrovské noci, záměrně střízlivý pod mrazivou hvězdnou oblohou a přemýšlel o životě a jeho smyslu. Dnes, kdy mládí uprchlo v dál, dělávám totéž v teple u plápolajících kamen. Bohužel na otázky, které do kosmického prostoru vysílám, nepřicházejí uspokojivé odpovědi. A tak, módně řečeno, dodnes nevím, o čem život je.
Jedna osmnáctiletá dívka mi na otázku, jaké je její největší životní přání, odpověděla, že nutně potřebuje najít smysl života. To bych urgentně potřeboval taky, pomyslil jsem si tehdy za kamerou, neřekl jsem jí to ale, abych ji nepřipravil o naději. Vždyť konečně ve všem, co jsem kdy jako dokumentarista natáčel a co jsem kdy napsal, byla obsažena touha se dopátrat odpovědi na tuto otázku, nebo alespoň se jí přiblížit a najít recepty na to, jak se životem naložit, co dělat a nedělat v tom krátkém čase našeho pozemského pachtění.
Pravda, dozvěděl jsem se o evergreenech v hodnotách, které nám život rozjasňují, ba činí krásným: třeba že něco zaujatě dělat největší je radost, příroda že nikdy nezklame a vždy léčí, láska, ať je jakkoliv šalebná, že vyvolává iluzi vzrušujícího a smysluplného života. Zjistil jsem, že je-li člověk zdráv a chce-li, může mu být dáno žasnout nad krásou umění, rozkoší tvoření i tajemnou dramatičností lidských vztahů. Věřící mě informovali, že naše trápení pozemské je jen přípravou na blaho posmrtné a v tom že zmíněný je smysl. Ti východními vírami oslovení, kteří tu už byli a znovu se jednou vrátí, jsou motivováni k příkladnému životu, aby to jejich duše v příštích životech zúročily. Byli tací, kteří tvrdili, že smyslem našeho bytí je zanechat stopu, postavit dům, počít dítě, zasadit strom, či cosi příkladného vykonat pro své bližní. Kdosi mně trefně odpověděl, že ptát se na smysl života je nesmysl.
Filosofové tvrdí, že smyslem života je žít ho. Souhlasím. Jak šťastní byli ti, které jsem kdy v životě přistihl, jak v potu tváře obdělávali vinici páně, žili naplno svůj život a intelektuálskou otázku po jeho smyslu si nekladli. Leč běda! Jakmile si jednou, většinou ještě v raném mládí, člověk tu otázku položí, jako prokletí ho provází věrně celým životem.
Jelikož předpokládám, že je na světě mnoho mně podobných, kteří by na závěr starého a v úvodu nového roku rádi přišli bolavému problému na kloub, pak mohu na tuto otázku otázek doporučit jednu milosrdné pravdě se blížící odpověď, které bývá ve světě houfně s důvěrou nasloucháno. Ve vinném sklípku ji na Renčínově kresbě sděluje kámošům mudrlant Dlabáček: Někdy se tak sám sebe ptám, odkud jsme přišli, kdo jsme, kam směřujeme, jaký je smysl lidské existence - potom si naleju odpověď a je zase dobře.