Jízda králů v Hluku, LP 2005

Byl to zvláštní pocit. Seděl jsem ve starých, už vlastně neexistujících stájích chátrajícího – už vlastně také neexistujícího - statku, kolem se povalovaly lavice se sametově červeným čalouněním, vyřazené z místního kostela, vedle kterých leželo rovněž vyřazené barevné sklo vitráží, vysázené do kříže. Všude bylo šero, vládlo ticho a vzduch byl nasáklý potem a dechem zvířat. Vlastně ne. Nebylo ticho. Zdálo se mi, že kolem mě si povídají koně, unavení celodenním ježděním a zvenku doléhal křik a smích přiopilých mládenců v krojích, kteří se snažili balit na večer holky. Občas mě vyrušil také Vojtěch, pomocník, který obětavě nosil koním jeden kbelík vody za druhým.

Co se to vlastně přede mnou v minulých hodinách a dnech odehrávalo? Čeho jsem to byl němým svědkem a pozorovatelem? To bylo umělecké dílo, přehlídka lidskosti, obětavosti, umu, radosti, štěstí, touhy, vzpomínek, bolesti i strachu.

Možná by mi někdo namítal, že jsem nebyl svědkem ničeho zvláštního. Nebo skoro ničeho. To byla přece „jen“ jízda králů, prastarý zvyk, který přetrval až do našeho jednadvacátého století. Přetrval. Ale jako co? Jako atrakce slavností, jako zpestření nedělního odpoledne, kdy se na procházku vydávají hezky oblečené dámy, pánové i děti? Jako zajímavůstka pro ctěné zástupce tiskovin či televizí, kteří na chvíli přijedou, aby zase rychle spěchali na další „akci“?

Snažil jsem se nesmyslet na nic, co je pouze nepodstatným a povrchním obrázkem z takové jízdy králů, ať už tady v Hluku, nebo třeba ve Vlčnově, Kyjově nebo Kunovicích. Tedy všude tam, kde dokázali tuto tradici zachovat, kde jsem se byl podívat a kde se snažil být opravdu jen pokorným pozorovatelem. I tady, v hlucké, opuštěné stáji jsem jako novinář pociťoval, že to nejpodstatnější, co bychom rádi z tohoto fantasticky pestrého světa zaznamenali, je téměř neviditelné a neuchopitelné.

Copak se dá popsat okamžik, kdy kůň zkamení, sklopí svou obrovitou hlavu a oči mu zesmutní? Jak je to možné? Vždyť tato dvouletá kobylka byla ještě před chvílí obletovanou hvězdou dne! Namašlená a vypucovaná nesla v klidu svého dočasného pána. Seděl na ní samotný král. Král oslav! Král jízdy králů! Po celém městečku se ještě všichni veselí, ale ona se přestala v přítmí stájí hýbat. „Je tady sama, odvezli jsme jí rodinu a jí se stýská,“ říká mi jeden z těch, kteří koně postupně nakládají a odvážejí.

A dají se zachytit pocity lidí? Tváře mužů, kteří stojí v pozadí těchto jízd? Kteří už měsíce dopředu dělají tisíce věcí, aby tuto staletou tradici táhli přes mnohé těžkosti dál? A kdybyste viděli jejich oči! Začnou povídat a s každým dalším slovem si musí z tváře utírat další slzu. Jejich oči jsou oči naší minulosti. Mluví o svých těžkých osudech, mluví o svých otcích, hrozných tragédiích, kdy se zaťatými zuby sledovali, jak jim kradou jejich skromné majetky. Jak jim odvádějí koně, krávy…Jak přicházejí o vše, z čeho byl jejich život stvořen…Otcové a synové…Zažili v životě tolik nespravedlnosti, a snad právě u koní, u jízdy králů, mají ke svým mnohdy už zemřelým otcům nejblíže.

Až navždy zavře oči tato generace, kdo nás bude varovat před strašlivými omyly historie, zrůdností ideologií a nekončícím zlem jedinců? Kdo nás bude učit odpouštět? Kdo se bude sklánět před Bohem, kdo bude zápasit a pýchou a toužit po pokoře?

Když budete číst o jízdě králů, téměř nikde o  těchto lidech kolem koní nenajdete zmínku. Přestože oni připravují mnohdy nedospělé mládence na jízdu, oni jim dodávají odvahu, oni se modlí, aby se nikomu z nich nic nestalo, oni drží koně na uzdě, oni řeší všechny nenadálé těžkosti, oni zklidňují plašící se koně, oni nejlépe vědí, jak obrovské úsilí se skrývá za bezpečnou jízdou koní mezi davy lidí, oni jsou těmi, kteří razantně odmítají až do skončení jízdy ochutnat byť jen kapku nabízeného vína nebo slivovice. A oni jsou těmi, kteří mají nakonec největší radost.

Ale jakou radost! Byl jsem jí blízko a stejně ji nedokáži popsat. Je nepopsatelná, protože v ní není nic falešného a nic nahraného, nebere žádný ohled na okolí. Je to radost, jakoby tryskající ze samotné duše a srdce, radost živočišná a  šlechetná, stejně jako lidové písničky, které při ní zní. Jedna, druhá, desátá, padesátá…O krásné dívce, nevěrné ženě, kamarádovi v hrobě či dočasném životě. Představuji si, že právě při takové radosti -  nebo naopak žalu -  vznikaly písničky našich předků. Nebylo v nich nic kalkulu ani přetvářky, proto nám pomáhají nést nás život ještě dnes.

Už dávno je tma, stáje jsou prázdné, jen zdálky ještě doznívá radost a zpěv mých hrdinů, neviditelných hrdinů. Oni jsou ve skutečnosti králové. Oni by měli sedět na vyšňořených koních v parádních krojích a svět by se jim měl klanět.

Radek Bartoníček, 8. červenec 2005