Následující obsáhlý článek vyšel v pátek 9. září 2005 v příloze MF DNES Jižní Morava. Článek od paní Pavlicové mi přijde zajímavý, proto ho tady otiskuji.

Žijí, či zmírají dnešní lidové tradice?

Etnoložka Martina Pavlicová se zamýšlí nad možnostmi a podstatou lidové kultury nejen na Moravě
Léto na Moravě se i letos neslo ve znamení nejrůznějších folklorních a folkových festivalů. Mnohé z nich - za všechny jmenujme alespoň festival ve Strážnici - se konají řadu let a jejich plná hlediště i jeviště přímo vybízejí k obecnější otázce o životnosti lidové kultury.

Odpověď na ni je přitom v evropském prostředí hledána od okamžiku, kdy se pod vlivem historických a společenských okolností začal probouzet zájem o lidové tradice, zejména o píseň, hudbu, kroj či zvyky, a postupně o další projevy duchovní a materiální kultury lidu.

Především od devatenáctého století se v menší či větší míře objevují vlny obdivu, ale také odmítání lidové kultury vlastních i cizích etnik, vždy v souvislostech se společenským klimatem dané doby. Romantismus, který nastolil jeden z modelů chápání lidové kultury, tedy zájem o projevy venkovských vrstev obyvatelstva s výrazným estetickým nábojem, nebyl v jistém smyslu v obecném povědomí stále překonán.

Dodnes ostatně přitahují archaické a rustikální projevy tradiční kultury pozornost mnohem více než lidové jevy mladšího původu. Jen pro ilustraci: Sušilova sbírka moravských lidových písní zaujme určitě mnohem víc než dobový repertoár venkovských dechovek.

V laickém povědomí se pod termínem lidové kultury proto většinou myslí folklorní tradice nebo muzejní exponáty a rekonstrukce lidových staveb pod širým nebem, tedy paradoxně právě jevy spadající nebo vycházející z kultury tradiční. Ale i zjednodušené poznání je lepší než žádné.


„Je to takový náš folklor“

Je s podivem, kolikrát byl v historii odkaz lidové kultury vystaven nejrůznějším společenským tlakům, využití či dokonce zneužití. Mnohdy oprávněně byly v souvislosti s lidovou kulturou - a zejména s folklorem - kritizovány některé jevy, jež sice z lidové kultury vycházely, ale povrchním či účelovým přístupem jí příliš neposloužily. To vedlo pochopitelně k logickému podcenění fenoménu „lidová kultura“ a tento pohled se často objevuje dodnes.
Stačí se jenom podívat, v jakých významech se ujalo adjektivum folklorní v české publicistice, a to i jako příměr v politických souvislostech. Většinou je tak označováno něco, čemu nelze přikládat velkou váhu, co není tak docela pravda, nebo je to dokonce nesmysl. Poměrně často se lze setkat s ironickým povzdechem: „je to takový náš folklor“. Dokonce jeden z nejznámějších brněnských básníků tak vzpomíná na dobu, kterou strávil v padesátých letech v uranových dolech.

V lepším případě se v kulturních rubrikách objevují zprávy o již zmíněných folklorních festivalech, občas se o folkloru mluví v -souvislosti s venkovem či pěstováním vína, případně jako o vhodném či nevhodném vývozním artiklu do zahraničí. Jsou to často stereotypní představy, které evokují vnímání celé oblasti lidové kultury jako něčeho jednoduchého, přežitého, svérázného nebo oddychového v dnešním moderním a pragmatickém světě.
Současný zájem globalizovaných uměleckých trendů o lidovou kulturu, který našel svůj výraz zejména v hudební oblasti ve sféře world music, pak mnohdy hledá především exotičnost či výjimečnost, a to často i v domácím prostředí. Přidáme-li k tomu názory zdůrazňující uchování zaznamenaných a sesbíraných hodnot, nebo naopak upřednostňující jejich transformaci, nelze nenarazit na polemiky rozličného charakteru směřující zejména k tomu, co lze dnes za lidovou kulturu pokládat, jak zacházet s jejím dědictvím a jak chápat jeho postavení v kultuře společnosti jako celku.


Moravská Hellas: vzestup a pád?

Moravské oblasti byly vždy chápány jako prostor s živou lidovou kulturou. Přesto se i zde neobejdeme bez stereotypních pohledů a povrchních hodnocení, která se, použijemeli v nadsázce jisté parafráze, pohybují v rozpětí, zda žije „Moravská Hellas“ podle obdivného pohledu francouzského sochaře Augusta Rodina (který se tak vyjádřil při své návštěvě Slovácka na počátku dvacátého století), nebo naopak podle despektem podbarvené výpovědi režiséra Karla Vachka. Ten totiž svým stejnojmenným filmem z roku 1963 na dlouhá léta určil, možná trochu nechtěně, směr nazírání na lidovou kulturu u velké části české intelektuálské sféry.

Tyto krajní názory nám však příliš nepomohou odpovědět na obecné otázky, které se v souvislosti s lidovou kulturou nabízejí. Například: proč jsou tak silná folklorní hnutí v různých zemích? Proč se v posledních letech daří etnické hudbě i ve tvrdých tržních podmínkách hudebního průmyslu? A proč se k lidovým tradicím obrací řada nekomerčních aktivit na venkově i ve městech při hledání kořenů či dnes tak proklamované identity?
Z historie je vidět, že vlny zájmu se sice přelévají, ale zcela jednoznačně zůstává podstata: lidová (a samozřejmě nejen moravská) kultura v celém svém vývoji a v celé své šíři je trvalou součástí našich dějin, kam patříme my všichni.


Lidová kultura jako živý element

Vědecké bádání o lidové kultuře přišlo později, než tomu bylo u předmětů jiných společenských věd, nijak to ale nesnižuje její hodnotu. Na jednu stranu v sobě nese rysy, které oslovují hloubkou významů, na druhé straně obsahuje momenty zcela triviální. Nemůže to být jinak, protože za jejími projevy musíme vidět člověka, jehož -v naprosté většině anonymní a obyčejná - životní pouť zahrnuje ve vztahu k sobě a ostatním mozaiku různorodých elementů. Přitom právě tady vždy začínal vývoj dnes již odborně zkoumané tradice.

Německý historik Jan Assmann nemluví v této souvislosti ani tak o tradici, ale o kultuře vzpomínání a kulturní paměti, která se formuje vědomým vztahem k minulosti. Použijemeli toto východisko, pak není sporu o tom, že kulturní paměť je ovlivněna nejen původní lidovou kulturou, ale vlastně vším, co z ní vychází a s čím se následující generace ztotožňují.

Vedle poznatků a představ vlastních nositelů lidové kultury tam náležejí také představy vnějšího světa. Ty se mohou mezi sebou dosti různit a výsledek asi nikdy nebude jednoznačný. Nejde jen o to, zda tento problém bude rozdílně hodnotit věda či laik. Ve vztahu k lidové kultuře bude mít vždy nepominutelné místo obraz, který si neseme každý v sobě a kterému dáváme každý trochu jiný rám, jenž je tvořen nejrůznějšími komponenty osobního vidění a poznání.

Jde o obraz, který nemusí být jen realistickou odezvou viděné skutečnosti, ale také odrazem lidové filozofie, etiky a zákonitostí lidského bytí, což je nakonec pro každou kulturu živoucím rozměrem. V tomto odkazu bude kultura lidu se svými tradičními hodnotami živým elementem i v případě, že kupříkladu slovácký kroj z předminulého století už nikdy nosit nebudeme. Svědectví doby se totiž vlévá do kulturní paměti, která zůstává s -námi.

MARTINA PAVLICOVÁ
Autorka působí v Ústavu evropské etnologie FF MU