Krajina pod Sv. Antonínkem ale svou přitažlivost neztratila nikdy, desítky či stovky lidí tady žily neustále. Písemné zmínky o nich nám ale chybí, musíme si počkat až do 14. století.

V té době, přesněji řečeno 26. března 1371 píše moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský, bratr Karla IV., několik testamentů. V třetím z nich odkazuje latinsky psanými slovy svému prostřednímu synovi Janu Soběslavovi mimo jiné statek Ostrow s vesnicemi Velká Blatnice, Smíchov, Sezením a Kvačice. A ještě o jedné vesnici se zmiňuje - Velké Lhotě, tedy dnešní Ostrožské Lhotě. Platnost dokumentu potvrzuje v květnu téhož roku samotný císař Karel IV.

Města či vesnice byla věcí pouhého obchodu, vždyť například od roku 1322 drželi panství uhersko-ostrožské i se všemi dědinami v zástavě Šternberkové holičtí svými syny Zděslavem a Štěpánem. Důvod? Markrabě moravský jim dlužil peníze, a dokud dluh neuhradil, neměl na panství nárok.

Naše obec tady vstupuje na historickou scénu v době, kdy Karel IV., zvaný Otec vlasti, již dvacet pět let seděl na královském trůnu. Během jeho vlády se stala Praha centrem římsko-německé říše, dočkala se velkého stavebního rozmachu, včetně stavby Karlova mostu, a v roce 1348 tady byla založena univerzita, která se stala po univerzitách italských a francouzských nejstarším vysokým učením v Evropě.

Mimochodem, kníže Soběslav nad ostrožským panstvím dlouho nevládne. Brzy obléká biskupské roucho a o jeho majetek vedou spor jeho dva bratři, Jošta a Prokop. Zatímco Joštu podporuje katolická církev a vysoká šlechta, sídlící v Uherském Hradišti, Prokop se může spoléhat většinou na drobnou šlechtu a města Uherský Ostroh i Uherský Brod. Ten má nakonec více štěstí než bratr Jošta, avšak v roce 1400 prodává ostrožské panství bratrům Haškovi a Benešovi z Valdštejna.

Co se ve Lhotě v té době odehrávalo, jak žila? To nevíme, můžeme jen tušit. Náš současník Miroslav Šálek, který se mimo jiné zabývá hlouběji historií celého regionu, nám předkládá tento svůj zajímavý pohled: „Když první osadníci založili naši Lhotu, přeměnili nejdřív úrodnější, rovinaté pozemky na pole, na svazích měli louky a pastviny. Později na vhodných polohách zakládali vinice. Jak lidí přibývalo, vysazovali révu i na méně vhodných místech.“