Jindřicha Hráčka vlastně neznám dlouho. Potkali jsme se zcela náhodou na horňáckých kopcích při letošním koseckém zpívání. Přijel s bráchou, který také fotografuje, a tak nějak jsme se dali do řeči. Snad můžu i říci, že jsme si padli do oka od prvního okamžiku.

Od té doby si pravidelně píšeme, on mi posílá občas fotografii s několika řádky, a já jsem za každou takovou "zásilku" vděčný. Přitom si napíšeme i pár slov, která snad toho druhého vždy alespoň trošku potěší.

Já si takového vztahu velmi vážím, už třeba proto, že jsem spíše samotář, a také mám někdy pocit, že fotografové neradi pouští do svého světa někoho druhého. Jsem rád, že Jindřich mě do toho svého pustil ...