MOJE, DOUFÁM, NE VYČERPÁVAJÍCÍ ZPRÁVA O CESTĚ PO (NEJEN) HORŇÁCKÉM FAŠANKU



Předem zdůrazním několik věcí :

nemá cenu si cestu (obecně vždy na Horňácko a na fašanek zvlášť) nějak výrazně detailně plánovat, ono to vždy dopadne trochu jinak než jste zamýšleli,
většina zážitků z fašanku se přihodí jaksi mimovolně, mimo oficiální či plánované akce, a především : nemyslete si, že je fašanek nějaký masivní svátek, v podstatě je to záležitost pro pár nadšenců a spřízněných duší a to často vůbec ne místních, procentuálně vzato bych řekl, že počet místní populace, která je nějak na tomto starodávném svátku zainteresovaná, je nízké jednomístné číslo…

Takže moje cesta začala tradičně v pátek večer výjezdem z Brna (po pořádném výprasku hokejistů na olympiádě) a začala v hospodě u Ševečků v Kuželově. Jako vždycky velmi příjemná a uvolněná atmosféra, muzika měla základ v cimbálovce Lipka z Ostravy (se silným zastoupením místních rodáků i skorousedlíků), ale kolem ní se vystřídala řádka příchozích muzikantů (krásně kontroval jeden z posledních aktivních spoluhráčů legendárního Jožky Kubíka Pavel Ďuga, dojeli i Veličené!). Tenhle páteční kuželovský předfašankový večer mám moc rád právě pro atmosféru na nic si nehrající nefalšované hospodské zábavy.

Po přespání ve Velké se nabízela celá řada možností jak prožít sobotu a naše výprava zvolila : dopolední pochůzku po Malé Vrbce, potom přesun do Suchova a ještě pokračování až na Suchou Loz. Popořádku : v Malé Vrbce to bylo v jednom ohledu moc smutné – pokud si dobře vzpomínám, ve fašankové partičce, která vyrazila na obchůzku, nebyl ani jeden místní, malý hlouček doprovázela jen skupinka dokumentaristů ze Strážnice, po dědině pusto a vymeteno. Určitě ale zůstane v paměti zastávka u pana rídícího Okénky a jeho vzpomínání jak vypadal fašanek ve Vrbkách za jeho mládí, samozřejmě nelze nevzpomenout jeho slivovici i vyhlášenou medovku (slivovice s rozpuštěným medem – výborné!). Potom jsme už vyrazili do Suchova (v mém berlingu nás jelo šest i s basou – dodatečná omluva Policii ČR). Tam měla čekat domluvená skupina místních chlapů, kteří se k nám měli připojit, ale na místě nikdo nikde. Jak jsme se postupně dozvídali tak : jeden si domluvil zrovna na tuto sobotu opravu auta, jeden byl nemocný, další neměl připravený kroj atd. Abychom ale jako přespolané neurazili tak jsme se zastavili ve dvou domluvených rodinách a poté už jen v pěti vyrazili mimo Horňácko, na košt slivovice a zabíjačku za Nivnici na Suchou Loz, od centra Horňácka zhruba 25 kilometrů. Ještě jsem vlastně nepředstavil naši výpravu : já jsem z Brna, druhý Martin z Aše, houslista Karel původem z Chomutova (ale přestavující v současné době domek v Malé Vrbce), jeho Andrejka z Hroznové Lhoty (taky houslistka a zpěvačka) a basista Jura bydlí na Suchovských Mlýnech. Hned po příjezdu do Suché Loze byli muzikanti vtaženi do nabitého sálu (co se tam dělo před naším příjezdem přesně nevím, ale byla tam spousta rodičů s malými dětmi i skupinky ještě ve fašankových maškarádách, takže asi i tam během dne zřejmě proběhla obchůzka). Muzikanti ale zaujali, hráli jak horňácké tak taky brodské, kopaničářské, slovenské a nevím co ještě a docela to fungovalo. Poměrně rychle se ale sál začal vyprazdňovat, kolem osmé už v sále moc lidí nebylo a zůstal jen hlouček tančících a zpívajících (převážně žen) kolem muzikantů, ale ti prý vydrželi až do hluboké noci. Nás s Martinem ale ještě docela lákala předfašanková zábava s pochováváním basy v kulturáku ve Velké nad Veličkou a tak jsme se tam trochu opožděně přemístili. O programu ale žádnou zprávu dát nemůžu : jednak jsme přijeli dost pozdě, ale především jsem začal dohánět svoje alkoholové manko (funkce „řidič na fašanku“ patří k těm nejnesmyslnějším). Celý večer jsme prodebatovali s kamarády a známými jak z Velké tak úplně ze všech koutů republiky, kteří pravidelně na tuhle akci jezdí. Hrála lipovská muzika Petra Galečky a Kubíci (mladí kluci v čele s dvěma Filikovými vnuky a 75.letým basistou Jarou Smutným v zádech). Abych nezapomněl : v sále ještě hrála i dechovka Velička, ale té jsem – přiznám se – neviděl ani kousek. Se vzorky slivovice z koštu, kamarádským povídáním a muzikou v pozadí byly najednou dvě po půlnoci a já jsem byl rád, že se můžu jít trochu prospat k Minksům (za což jim ještě jednou opožděně děkuju). Druhý Martin vydržel až zhruba do půl čtvrté, usínajícího mě probudil telefonátem z budky, že se nemůže zorientovat a bloudí po Velké …

Všechno dobře dopadlo a před námi byla už neděle – první úkol byl dostat muzikanty ze Suché Loze a převést je do Hrubé Vrbky. Téměř nadlidský úkol : když jsme dorazili do místní hospody tak už měli muzikanti rozbalené nástroje a vesele vyhrávali, po stolech pivečka a pálené a polévka a tlačenka ze zabíjačky – to se opravdu nedá hned odjet. Představte si ale tu absurdní situaci : v ospalém vesnickém lokále s několika štamgasty s půllitry před sebou zpívá trochu nesourodá partička posbíraná po celých Čechách a Moravě horňácké písničky. Výborný zážitek! K polednímu jsme tedy přece jen vyrazili zpět k Horňácku,ale do toho ještě jedna zastávka. Basista Jura si usmyslel, že je nutné se zastavit i na Suchovských Mlýnech. Hospoda sice ještě nebyla otevřená,ale to pro tuhle výpravu nebyl problém, mocnými údery na dveře jsme probrali hostinského a paní hostinskou (kteří měli za sebou pernou noc s mysliveckým bálem), moc ochotně se nás ujali, byl i srnčí gulášek a pálené, na rozloučenou jsme se všichni s paní hostinskou popusinkovali, pěkná zastávka. A potom už Hrubá Vrbka, styl horňáckého muzicírování, zpívání i prožívání věcí mému srdci nejbližší. Ve vlezavé zimě jsme muzikanty a zpěváky našli už na dolním konci, obchůzka už byla v plném proudu, brali ji jako každý rok poctivě, takže zastávek a s nimi spojených radovánek nepočítaně, v už večerním čase se dostalo na všechny, kteří o to stojí (tradičně i na pana faráře či malíře Tomana).

A pro mě osobně zážitek největší nakonec : závěrečné pojídání vykoledované (je to ten správný výraz?) škvareniny a zpívání v hrubovrbecké hospodě.Zůstalo jen „tvrdé jádro“,ale táhlé se nesly Vrbkou ještě po nedělní půlnoci (pan vrchní už to ale celé nevydržel, odešel a nechal nám hospodu prakticky napospas …). Kdyby jen pro tohle tak to celé stálo za to, je to ale zážitek zřejmě nepřenositelný a nepopsatelný, neskromně musím říct, že jindy hrdí a trochu odměření Vrbčané myslím přijali celkem bez problémů naše „cizácké“ pěvecké výkony a písnička plynula jedna za druhou …

Potom už jen přespání v kuželovské hasičárně a v pondělí ráno odjezd do Brna a hned do práce…

Pár rad kdybyste chtěli vyrazit třeba příští rok : na fašanku rozhodně nepodceňujte teplé oblečení, protože zima bývá ukrutná a pár hodin obchůzky dá docela zabrat. Další banální, ale taky velmi důležitá : každopádně se vždycky dobře před obchůzkou najezte, protože i když třeba budete sledovat všechno s povzdálí tak určitě přistane u vás nejeden kalíšek páleného. A pokud budete sledovat všechno z větší blízkosti tak raději dávejte jen „půlečky“ – jednoduše se s někým o odměrku slivovice rozdělte. Pochopitelně je dobré všechno také řádně rozředit i nějakým nealkem.

A především : neočekávejte nic ani náznakem ve stylu oficiálních folklórních slavností a bujarého souborového veselí (teď mluvím o fašanku na Horňácku), všechno si užívejte spíš uvnitř sebe a nebuďte příliš rozjuchaní, přece jen vždycky budete jen příchozí a vlastně na návštěvě, mohli byste dostat taky třeba přes papulu!


MARTIN KOZLOVSKÝ



..A ještě připojuju Martinův text, který napsal loni v červenci po Hrubovrbeckých slavnostech, které proběhly od 9. do 10. července 2005 u příležitosti k 645.výročí prvních písemných zmínek o obci:


Hned na začátku musím napsat, že se nemůžu považovat a ani nepovažuju za objektivního posuzovat cokoliv co se týká Horňácka, protože jsem tímhle regionem a jeho muzikou a lidmi tak moc zasažen, že vždycky budu ten více „nadšený“ než ten „skeptický“.Cesty tam považuji za jakýsi druh duševní hygieny (spíše očisty), svým způsobem to beru jako velmi specifický (a hlučný!) druh meditace.

Jsem moc rád, že v posledních letech se takovým způsobem „probudily“ obě Vrbky, ze kterých dříve pocházela značná část těch „nejurozenějších“ horňáckých muzikantů a zpěváků. Když jsem si na výstavce pořádané k Hrubovrbeckým slavnostem přečetl, že Hrubá Vrbka má něco málo přes 700 obyvatel, což je zhruba počet lidí bydlících v pouhých čtyřech blocích paneláků na našem brněnském sídlišti, tak je naprosto fascinující jak se takové počtem malé společenství lidí dokáže stát opravdu nepřehlédnutelným fenoménem a to teď nemyslím jen ten nejvíce stereotypně připomínaný folklór.

Nejsem samozřejmě tak naivní, abych nevěděl, že i tady se někteří mají více a někteří méně rádi, že někdo nechce hrát nebo zpívat s tím a někdo zase s oním. Ale určitě se tam mezi lidmi vyskytuje něco, co není úplně běžné a normální především v městských aglomeracích. Příklad : při sobotním pořadu v hrubovrbeckém kulturáku přišel zazpívat taky jeden z nejslavnějších zdejších, jak říká Jaromír Nečas „skoronárodní umělec“ Luboš Holý. Nechal hrát muziku pár taktů předehrávky a ve třech obyčejných, přirozených větách řekl, že nikdy nezapomene, že se ve Vrbce a narodil a vyrostl.Koukám a okolo mě lidé v sále bečá (a nejsou to žádné sentimentální stařenky) - to není přece jen tak. Podobný zážitek : nedělní ranní bohoslužba v místním evangelickém kostelíku : nový prapor a znak obce vystavený před oltářem, v lavicích několik starostů horňáckých vesniček, pár normálních civilních vět paní starostky Černobýlové, mužský sbor (který toho měl po prozpívané noci co si budeme povídat určitě dost) zpívá v kompletním složení dva měsíce nacvičované dílko Bedřicha Smetany (!) – kradmo se dívám kolem a zase podobné dojetí a slzy na krajíčku. Když starostka oslovila přítomné „bratři a sestry“ tak to zaprvé neznělo nijak falešně a za druhé je to možná právě klíč k pochopení o co tu jde – prostě trocha více pokory a pochopení problémů a života jiných než na co jsme asi většinou každodenně zvyklí.

Takže o slavnostech vlastně celkem žádná zpráva, ale jestli můžu poradit : pokud jezdíte na Horňácko (nebo kamkoliv) všímejte a vstřebávejte právě tyhle okamžiky.Je to minimálně stejné cenné jak ten nejlépe sestavený program na jevišti.

MARTIN KOZLOVSKÝ