Petr Vymyslický: Kdybych neprožil hrůzy vězení, neměl bych ani tolik přátel

Pětasedmdesáté narozeniny letos oslavil Petr Vymyslický z Dolních Bojanovic. Patří mezi pamětníky, kteří prošli peklem komunistických kriminálů.


*Po válce jste patřil mezi aktivní skauty. Byl to hlavní důvod, proč vás komunisté zavřeli?
Po převratu v osmačtyřicátém roce skaut komunisté zakázali. Bylo nás tam více než třicet mladých lidí. My jsme ale přesto v činnosti pokračovali.


*Proto vás zavřeli?
Nejen proto. Zpočátku jsme jim dělali různé klukoviny. Roznášeli jsme letáky s hesly: Nevěřte komunistům! Komunisté jsou zrádci národa! Nebo jsme jednou vnikli do kina a na promítací plátno v sále nakreslili šibenici a napsali: Tak dopadne každý komunista. Udělali jsme i malou recesi, kdy jsme do polínek navrtali díry a dali do nich patrony a střelný prach. Ono to pak bouchalo v kamnech. Byly to klukoviny. Pak se ale u mě objevil kamarád a řekl mi, že by potřeboval na pár dnů schovat Jardu Vetejšku z Hodonína. Jeho tatínek měl firmu. Utekl z vojny, protože mu komunisté zlikvidovali tatínka. Byl to vlastně vojenský zběh. Odvedli ho a doma zůstala maminka se sestrou. Pomohl jsem mu. Byl u nás určitou dobu a pak jsme ho s přáteli převedli přes hranice do Rakouska. Byl jsem zaměstnaný u rybářů u Mikulova, tak jsem věděl, kudy jít.


Sám jste utéct nechtěl?
Tehdy jsem nebyl bezprostředně ohrožen, takže jsem necítil potřebu. Říkal jsem si, že bych utekl, až by bylo zle, což se mi pak ale nepodařilo.


*O Vetejškovi jste pak už neslyšel?
Dostal se do Innsbrucku, kde pobyl půl roku a prošel speciálním výcvikem pro špionážní úkoly. Pak se zase vrátil do republiky. Přišel i s jugoslávským přítelem k nám. Chtěli se schovat a nějaký čas u nás i bydlet. Měli tu plnit nějaké úkoly. Skrývali jsme je vzadu v baráku, kde byla větší kuchyň. Pak odešli. O čtrnáct dnů později se vrátil jen Vetejška. Jugoslávec už nepřišel. Splnil úkoly a vrátil se do Rakouska.


*Nehrozilo, že vás prozradí třeba sousedi?
Nehrozilo. Byli jsme dost aktivní, takže se u nás pořád něco dělo.


*Co bylo tedy hlavním důvodem, že vás nakonec zavřeli?
Jarin Vetejška měl do určité doby rezervovaný přechod přes hranice Rakouska. Měl odejít už před Vánocemi. Chtěl ale ještě vidět maminku a sestru, proto jsme mu zprostředkovali setkání. Už šel přes hranice, když se najednou vrátil, že tady má ještě nějaký úkol. Pak došlo k přestřelce, při níž byl sice Vetejška raněný, ale estébák Dička nepřežil. To byl spouštěcí motor zatýkání. Rozsáhlým pátráním nás dostali.


*Pamatujete si ještě na den, kdy vás zavřeli?
Mě a Jožku Pospíšila sebrali na Tři krále v roce 1950. Odvezli nás do Hodonína, kde byl hlavní výslech. Už měli seznam. Někteří nevydrželi mučení a začali mluvit. Pak nás zavezli do Hradiště, kde se pokračovalo. To mi ještě nebylo osmnáct let. Narozeniny jsem pak oslavil až v květnu. V Hradišti jsem zažil i Grebeníčka, který byl skutečně krutý. Byl jsem umístěný na třicítkách, což byla speciální oddělení, kde jsme neměli jména ani čísla. Byli jsme jen kusy. Měl jsem tam kamarády, které pak popravili. Na cele nás bylo sedm. Týrali nás. Vyšetřování vedla speciální jednotka z Prahy a Brna. Hned po mě chtěli vědět jméno Bušek. Já jsem ale takové jméno neznal. Snažili se ho ze mě vymlátit, ale já jsem nemohl nic říct, protože jsem ho prostě neznal. Hlavní vyšetřovatel z Prahy byl chlap jako hora. Měl ruku, jak já půl hlavy. Když jsem dostal facku, tak jsem se na židli zatočil.


*O nacistických lágrech byla za komunistů natočena spousta filmů a napsány hromady knih. Lidé proto mají představu, jak to v nich vypadalo. Dá se mučení komunistů srovnat s nacisty?
Seděl se mnou šéfredaktor Národních listů Vladimír Vicovský. Za okupace byl jedním z prvních vězňů a také prvním z vězňů za komunistů. Ten nám řekl, že by hned šel do Dachau pěšky. O to ale nejde. Jde spíš o to, že národ zapomíná. Všichni velcí komunisté a estébáci zůstali po revoluci na svých místech. Akorát si zvýhodnili platy a pak dostávali čtvrtmilionové odstupné.


*Za co vás tedy nakonec odsoudili?
Špionáž, velezrada, napomáhání k zastřelení, nedovolené ozbrojování. No, bylo toho moc, celý sloupec. Když jsem to poslouchal, tak jsem si v duchu říkal, o kom je vlastně řeč.


*Kolik jste tedy nakonec dostal let?
Dvacet.


*A kolik jste si skutečně odseděl?
Jedenáct.


*Jak vaše zatčení nesli rodiče?
Tatínek ovládal snad všechna řemesla. Ten rok, co mě zavřeli, zemřel. Bylo mu tehdy šestapadesát let. Telegram mi donesli čtrnáct dnů po pohřbu. S maminkou jsem se za těch jedenáct let v kriminále mohl setkat jen jednou.


*Mnoho politických vězňů vzpomíná, že se v base potkalo s lidmi, k nimž by se jinak nedostali. Bylo to u vás stejné?
Na Pankrác jsem se dostal právě v době, kdy pozavírali reprezentační družstvo hokejistů. V životě by mě nenapadlo, že budu sedět s jedním z nich. Tři roky jsem dělal s nejlepším obráncem Láďou Kobranovem. Seděl jsem také s hokejistou Gustou Bubníkem, generálem Rudolfem Pernickým a celou řadou profesorů. Byla to dobrá společnost. Neměli ale v životě lopatu v ruce, tak to pro ně bylo kruté.


*Co pro vás osobně bylo v kriminále nejhorší?
Hrůza sfárat do dolu. Dojedete bez jakékoliv přípravy do zcela nového a neznámého prostředí. Sfáráte dvě stě padesát metrů pod zem a nikdo vám neřekne, jak a co máte dělat. Nakládali jsme ručně vozíky. Těžký byl také hlad. Šest let jsem byl hladný jako vlk. Později jsme začali dostávat více chleba. Denní příděl se z dvaadvaceti deka zvedl na osmadvacet. Museli jsme ale plnit normy. Na Borech jsme například drali peří. Normy byly nastaveny tak, že člověk je nemohl splnit. Drali jsme proto vždy na jednoho spoluvězně, aby dostal plnou dávku jídla. Každý třetí den došlo vždy i na mě. Tak jsme se střídali a pomáhali si. Plná norma obnášela čtyři knedlíky a různé omáčky.


*Bylo to vůbec k jídlu?
Nemůžu pomlouvat kuchaře. Nejlepším kuchařem je hlad. Měli jsme dobré kuchaře, kteří z toho, co dostali, kouzlili, jak to šlo. Nemohli za to, že dostali nahnilé a smradlavé brambory. Na Borech jsem neměl rád ovesné vločky, ve kterých byla vždy hromada plev.


*Dávalo vám něco sílu v kriminále přežít?
Měl jsem tam dobré přátele. Pomáhala mi i víra. Byl tam s námi představený loretánského kostela Ondřej Frkal. Když se člověk choval slušně a dostal se do skupiny lidí, tak to bylo daleko snazší. Věděl, že za ním stojí kamarádi. Vždyť za jedenáct let jsem měl jen tři návštěvy a dopis jsem mohl dostat pouze jednou za půl roku. Měli jsme ale dobrou partu. Tato kamarádství trvají dodnes. V kriminále se člověk musel přizpůsobit režimu a šlapat rovinu. Je ale pravda, že tam byly i případy, kdy někdo za cigaretu zradil kamaráda.


*Byl pak pro vás těžký návrat na svobodu?
Byli jsme domluveni, že až mě pustí, bude na mne čekat v Praze spisovatel Jirka Stránský a  přespím u něj. Slovo dodržel. Bydlel na Hradě, protože jeho tatínek byl v minulosti velvyslancem ve Spojených státech, kdo ho nechali komunisté dožít. Z legrace říkám, že jsem z kriminálu šel rovnou na Hrad.


*Měla jsem spíš na mysli, jestli nebylo těžké najít si s takovým škraloupem práci.
Ven jsem se dostal v devětadvaceti letech a hned jsem šel na šest měsíců do Znojma na vojnu. To už byla sranda. Nedalo se to vůbec srovnat s tím, co jsem zažil za mřížemi.Vymohl jsem si ale, abych nechodil na pohraniční stráž, protože bych po nikom nevystřelil. Jinak jsem měl hned z kriminálu od profesora Krčka sehnanou práci v brněnském Geotestu. Dělal jsem hydrogeologické vrty a pak čerpací pokusy. Zůstal jsem tam až do důchodu. Putovali jsme po celé republice a žili v maringotce, kde jsme měli absolutní klid. Dělal se mnou v partě generál František Rakovčík. Byl to první generál, který se po válce vrátil ze Spojených států do republiky a oni ho pak hned zavřeli. Byl tam s námi také doktor Josef Krček, bývalý předseda právnické komory v Brně Jaroslav Rosol, Wilibald Jašek a major Neumann. Zůstali jsme pospolu až do důchodu. Je ale pravda, že nebýt obrovské tolerance mé ženy, nemohl bych si to nikdy dovolit. Jiná by mne asi vyhodila


*Myslíte si, že byl pobyt ve vězení k něčemu dobrý?
Měl jsem kolem sebe krásné lidi nejen v kriminále, ale potom i  celý život. Od doby, co nás propustili, až doposud, se spolu každé první úterý v měsíci scházíme v Praze. Někdy nás na setkání bylo i s manželkami pětadvacet až třicet. Přátelé z celé republiky za mnou mnohokrát dojeli i na víno do sklepa. Kdybych neprožil všechny ty hrůzy, tak bych neměl ani ta přátelství, na která se dalo spolehnout.


*Měl jste čas i na vinohrad? Vždyť jste říkal, že jste prožil prakticky celý život mimo vesnici.
Na vinohrad jsem si ale čas udělal. Mám necelých tisíc hlav. Také jsme se ženou koupili a společně opravovali domek. Barák jsme postavili i synovi. Vše se dalo stihnout. Já jsem měl výhodu, že jsem se v práci mohl na všechny lidi spolehnout.


*Celé mládí jste prožil v kriminále. Měl jste pak problém najít si partnerku?
S manželkou Růženou jsme se poznali na plese. Je o osm a půl roku mladší. Brali jsme se po roční známosti v říjnu roku 1962. Rychle si zvykla na můj kočovný život. Vždyť jsem do práce odjel hned po naší svatbě. Společně jsme vychovali syna a dceru.

LENKA FOJTÍKOVÁ
redaktorka týdeníku Naše Slovácko (www.naseslovacko.cz)

Petr Vymyslický se narodil 4. 5. 1931 v Dolních Bojanovicích. Vyučil se opravářem pneumatik a protektorů. Po válce v roce 1945 byl spoluzakladatelem skautské skupiny v Dolních Bojanovicích. Po zrušení Skauta a Junáka v tehdejším Československu byl v roce 1950 jako politický vězeň odsouzen za podvracení republiky na dvacet let žaláře. Po jedenácti letech byl propuštěn a poté až do důchodu pracoval v brněnském Geotestu.

Letošní jubilant, pětasedmdesátiletý Petr Vymyslický, tvrdí, že v komunistickém kriminále poznal spoustu vynikajících kamarádů.

Foto: Lenka Fojtíková