Potřeba lásky



Přestože toky láskyplného citu (i peněz) směřují díky civilizaci stále víc k čtyřnohým miláčkům, ti dvounozí, kupodivu, také nepřicházejí zkrátka. Naléhavá potřeba vzájemné lásky muže a ženy je dána přírodou, která nás nabádá zachovat rod. Člověk ale, jako tvor nevyzpytatelný a od ostatních živých bytostí se v mnohém lišící, potřebuje tento cit i v mnoha životních fázích a situacích, kdy o zachování rodu zdaleka neběží. Konečně, že láska kvete v každém věku a jediná naše je radost, nám ve svých operách vzkazují už Čajkovskij a Smetana. I současná hudební vlnobití středních i jiných proudů jsou podobných hlášení plná.
Kamkoliv mě mé povolání dokumentaristy zaválo a kdekoliv a kdykoliv se téma vztahů muže a ženy otevřelo, ať to bylo za kamerou či před ní, jako by se pootevřela nebesa a vše začalo jiskřit. Kdykoliv jsem před svými studenty začal mluvit o hrůzách i krásách lásky, únava, nezájem a nuda mizely, na rozjasněných tvářích se objevil tajemný úsměv a studnice otázek se zdála být bezedná. Dokonce i složitými problémy zaujatí vědci, jakož i bohorovní manažeři, různí pragmatičtí cynici i umění znalí intelektuálové věnují často velkou část svých kapacit bolavým lapáliím svých soukromých vztahových problémů přesto, že se jinak o romantických, k sentimentalitě tendujících aspektech milostných vztahů vyjadřují s despektem a pohrdáním. Taková slabost silných, jinak velmi solventních, takřka nesmrtelných mužů a žen, kteří před voláním divočiny kapitulují a touhou po něze zmoženi chtějí na osudu vyškemrat lásku stejně jako prostí venkovští trumberové, mě dojímá a je pro mě dokladem neoblomné moci přírody.
Zdalipak jsem se dozvěděl, říkám si, za svého dlouhého filmařského plahočení něco nového o vztazích mužů a žen? Často jsem před příběhy, které psal život, stál jako školák v údivu nad úžasnou krásou, ale i ukrutným trápením, které do životů lidí láska přinášela. Za mého dětství bývalo na nástěnných kuchařkách ve světnicích mých tet pečlivě vyšito: Milovat a milován býti je to nejkrásnější v našem žití. Obojího současně nám ale osud bohužel nedopřává tak bohatě, jak bychom si přáli. Je nemálo těch, kteří žijí dlouhá období života, aniž by je tento cit v jakékoliv podobě navštívil. Od mládí jsem slýchával, že největší chudáci jsou ti, které nemá nikdo rád. Přišel jsem na to, že tomu tak není: ten, kdo nezištně lásku rozdává, ač nemilován, bývá šťastnější než ten, který přesto, že je zahrnován hlubokým citem, sám ho nemá na rozdávání.
Láska je dar a chtěním ji nezískáme. V usilování o její zachování nejsme však úplně bezmocní. Lord Byron nad mým stolem mi stále připomíná: Když ti, kdo se milovali, zapomenou na něžnost, zbývá smrti málo, co by jim vzala.